po20112017

Zpět Jste zde: Home Historie SOKOLOVO: Boj skutečných hrdinů

SOKOLOVO: Boj skutečných hrdinů

Dioráma Sokolovo

V roce 2013 si připomeneme 70. výročí hrdinného boje u Sokolova

 

Autor: Miroslav Brož

Foto: archiv autora a Ladislav Lenk

 

Přesně 30. ledna 2013 uplynulo sedmdesát let od okamžiku, kdy z buzuluckého nádraží odjížděl vojenský ešalon číslo 22904 (67 vagónů) s 974 čs. dobrovolníky a dvěma styčnými důstojníky Rudé armády, jedním důstojníkem Rudé armády jako velitelem transportu a jedním přiděleným řidičem Rudé armády k prvnímu bojovému střetnutí na sovětsko–německé frontě, k ukrajinskému Sokolovu.

Zpočátku se čs. prapor přesunoval po železnici z Buzuluku přes Kujbyšev, Syzrań, Penzu, Tambov, Mičurinsk, Voroněž do Ostrogožska, kam dorazil 14. února 1943. V Ostrogožsku se pak část příslušníků praporu pod velením rotmistra Františka Růžičky při cvičení představila veliteli Voroněžského frontu generálplukovníku F. I. Golikovi, pod jehož velení byl čs. prapor zařazen. Velitel frontu původně počítal s tím, že nasadí československou jednotku na méně náročný úsek fronty proti maďarským divizím.

S tímto záměrem však velitel 1. čs. samostatného polního praporu plukovník Ludvík Svoboda nesouhlasil a požádal o nasazení proti německým jednotkám.

Generálplukovník F. I. Golikov tomuto požadavku vyšel vstříc a 1. čs. samostatný polní prapor dostal za úkol přemístit se přes Valjiki do Borisovky. Prvního března 1943 ve večerních hodinách dorazili pak příslušníci čs. praporu do rozbořeného Charkova. Měli však za sebou téměř tři týdny jízdy po válkou zničených sovětských železnicích a 12 dnů trvajícího 350 kilometrů dlouhého pěšího převážně nočního pochodu v tuhém mrazu.

Původně plánovaný odpočinek spojený s motorizací praporu a slavnostního pochodu Charkovem se ale nekoná. Již během noci 2. března je vyhlášen pro čs. prapor ostrý bojový poplach. Vojáci fasují střelivo a granáty. Mezitím totiž 4. německá tanková armáda prorazila postavení Voroněžského frontu a valí se na Charkov. Situace se stává kritickou. Rozkaz pro 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR je proto jednoznačný: udržet postavení na nízkém břehu řeky Mža v úseku Mirgorod – Sokolovo – Arťuchovka (šlo téměř o patnáctikilometrový úsek ). V rozkaze je dále uvedeno: Pokud nepřítel již tato obranná postavení překročil, zatlačit ho zpět za řeku a nedovolit mu postupovat na Charkov.

Dne 3. března je písemně potvrzen rozkaz zástupce velitele Voroněžského frontu generálporučíka G. K. Kozlova. V 02.30 hod. odpochodoval čs. prapor dvěma proudy z Charkova. Ranění a nemocní jsou ponecháni v Charkově. Během nočního čtyřicetikilometrového pochodu se čs. prapor kromě neustálých útoků nepřátelského letectva nesetkává s nepřítelem.

Morální stav praporu je i vzhledem k velikým obtížím a fyzické námaze velmi dobrý. Velitel 25. sovětské gardové střelecké divize generálmajor P. M. Šafarenko nařizuje změnu sestavy čs. praporu v obraně: jednu zesílenou rotu přesunout do Sokolova s přehradit směr Taranova – Sokolovo – Mirgorod. Nejdůležitější část obrany převzala 1. rota nadporučíka Otakara Jaroše na jeho vlastní žádost. Na pravé křídlo sestavy byla zasazena 3. rota nadporučíka Vladimíra Janka a na levé křídlo 2. rota nadporučíka Jana Kudliče. Zatímco se naši vojáci připravovali na obranu ve stanoveném úseku, nepřítel, který se marně snažil prolomit sovětskou obranu u Taranovky, kterou bránil sovětský 78. gardový střelecký pluk, přeskupoval síly k obchvatu a k rozvinutí útoku ve směru na Sokolovo.

A tak již od 6. března docházelo k drobným střetům průzkumných hlídek s nepřítelem. O den později se nepřítel přiblížil již na vzdálenost dvou kilometrů. Zhruba patnáct německých tanků se pokusilo neúspěšně prolomit obranu u osady Timčenkova. Úsek obrany se mezitím zúžil přibližně na deset kilometrů, neboť napravo se na linii obrany stahovaly pod tlakem nepřítele ustupující jednotky 3. gardové tankové armády. Začalo nejdůležitější období, kdy se rozhodovalo o výsledku bitvy. Dne 8. března 1943 obnovili Němci na všech dosavadních směrech útok a během dne uskutečnily jejich tankové jednotky útok i na obranný úsek 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Vlastní útok na předsunuté postavení 1. roty v Sokolovu však Němci zahájili až kolem půl druhé odpoledne, kdy čtrnáct nepřátelských tanků zaútočilo na Sokolovo.

O samotném bojovém vystoupení 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR v bojích u Sokolova ve dnech 4. až 13. března 1943 byla již napsána řada knih, článků a natočena i řada filmů, ale dosud se nikdo nezmínil (až na pár výjimek) o skutečnosti, že z tohoto bojového vystoupení není dochována žádná fotografie. Během budování čs. vojenské jednotky v Buzuluku bylo sice mezi mužstvem a důstojníky, podle dochovaných dokumentů, celkem osm kusů fotoaparátů, ale ani jeden neopustil při odjezdu 1. čs. samostatného praporu na frontu Buzuluk.

A tak dnes přibližuje hrdinství československých a sovětských vojáků v prvním společném bojovém vystoupení u Sokolova v březnu 1943 jen panorama (dioráma) „Boj v Sokolovu 8. března 1943“ autorů V. Mokrožického, V. Parčevského a I. Jefroimsona, absolventů Charkovské malířské školy, v muzeu v Sokolovu.

Zhotovení dioráma trvalo dva a půl roku a v prosinci 1967 bylo umístěno v prostoru tehdejšího Muzea sovětsko–československého přátelství v Sokolovu.

Délka panorama je 20 metrů a výška 6 metrů. Postavy jsou v životní velikosti a přenášejí tak návštěvníky muzea přímo doprostřed bitvy 8. března 1943. Přímo z okna chalupy, ve které se divák nachází, je vidět zátarasy ostnatých drátů, stopy bojových vozidel a tráva pokrytá sněhem. Místo vybrané k prohlídce tak umožňuje pozorovat celý boj u Sokolova od nejbližších chalup až do osady Mirgorod a do prostoru za řekou Mží. Návštěvník tak dostává dojem, že stojí na vršku, z něhož se mu otvírá pohled do celého kraje. Je zde zachycen i celý desetikilometrový úsek obrany, který zaujal 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR v březnu roku 1943. Napravo je pak možno uvidět útočící německé tanky s motorizovanou pěchotou nepřítele, kouř nad hořící Taranovkou, kterou hrdinsky brání 78. gardový pluk pod velením gardového plukovníka K. V. Biljutina. Ve středu panoramatu je pak znázorněn dnes již legendární boj československých vojáků proti prvnímu německému útoku 8. března 1943, kterého se zúčastnilo 14 tanků a motorizovaná pěchota.

Je zde vidět také velitel 1. roty a obrany Sokolova, nadporučík Otakar Jaroš, který vede vojáky do protiútoku, kryt palbou sovětského dělostřelectva. Pod jeho velením vyrazili českoslovenští vojáci na bodákovou zteč proti německé pěchotě. Později i při druhém útoku, když hitlerovci nasadili na obránce Sokolova nejpočetnější síly a podařilo se jim probít až do samého středu obce a obklíčit jeho velitelské stanoviště. Dále je zde představeno, jak velitel čs. praporu plukovník Ludvík Svoboda posílá na pomoc obránců četu rotmistra Hynka Voráče z 3. roty a zároveň vydává rozkaz tankistům sovětské 179. samostatné tankové brigády plukovníka F. N. Rudkina překročit řeku Mži a poskytnout pomoc obráncům Sokolova. Avšak březnový led nevydržel váhu a tanky se do vesnice nedostaly.

Telefonické spojení bylo přerušeno, a tak se k veliteli obrany Otakaru Jarošovi nedostává rozkaz, který kolem sedmé hodiny večer vydal velitel praporu plukovník Ludvík Svoboda – stáhnout 1. rotu za řeku Mži. Ani vyslané pěší spojky nepřišly včas, a tak nadporučík Otakar Jaroš soustřeďuje zbývající čs. vojáky ke kruhové obraně u kostela, kde bylo stanoviště a vlastní odvahou jde příkladem svým vojákům. Přestože byl během bojů raněn, velení obrany se nevzdal. O jeho statečném chování ale nechme hovořit návrh na udělení vyznamenání in memoriam Československým válečným křížem 1939:

„Byl velitelem obrany u Sokolova. Posádka Sokolova již velel pozůstávala z 1. pěší roty, dvou čet 2. a 3. pěší roty, 1. baterie 76 mm, 1. baterie 45 mm, čety PTP, 1 a ½ čety těžkých kulometů, čety minometní, čety zákopníků a čety automatčíků.

Nadporučík Jaroš připravoval s neúnavnou pílí obranu Sokolova od 3. do 8. března 1943 a to dnem i nocí nehledě na vlastní únavu a nebezpečí nepřátelského bombardování.

Nadporučík Jaroš tak jak dobře organizoval obranu Sokolova, tak dobře morálně připravil posádku Sokolova na hrdinný boj s nepřítelem.

Dne 8. března 1943 od 13.20 do 18.30 hod. bránil statečně se svou posádkou Sokolovo proti velké fašistické přesile. Nadporučík Jaroš projevil v boji neobyčejnou osobní statečnost a hrdinství. Rozhodný a odvážný strhával za sebou své mužstvo. V nejhustší palbě neopouštěl své stanoviště a řídil boj i tehdy, když byl dvakrát raněn ( do hlavy a prsou a krev řinula se mu z úst ). Důmyslně řídil boj proti velké přesile po dobu pěti hodin a způsobil nepříteli veliké ztráty. Na bojišti zůstalo pobito nebo zapáleno 19 německých tanků, 400 pobitých německých automatčíků a 6 transportérů.

Když se nepřítel zmocnil okrajů osady obsadil nadporučík Jaroš se zbytky posádky připravenou kruhovou obranu u kostela Sokolova, kde pobíjel prodírající se německé automatiky. Desítky hitlerovců padlo pod ranami automatu a ručních granátů nadporučíka Jaroše.

Nadporučík Jaroš padl hrdinně mezi svými statečnými vojáky zasažen dávkou z kulometu z najíždějícího německého tanku.“

Společně s nadporučíkem Otakarem Jarošem je zobrazen i velitel čety samopalníků podporučík Antonín Sochor, pozdější Hrdina Sovětského svazu. Také v jeho případě nechme promluvit návrh na udělení Československého válečného kříže 1939 za boje u Sokolova:

„8. 3. 1943 když nepřítel prorval tanky naše obranné postaven, prošel se svou četou sestavou tanků a provedl boční protiútok na automatiky, postupující po hlavní ulicí ke kostelu. Nepřítel se dal s velkými ztrátami na ústup. Podporučík Sochor vyřadil protitankovým granátem transportér s automatiky kteří přijeli na pomoc ustupujícím. V této chvíli byl raněn nepřátelským automatem. Boj vede dále. Teprve další vlna tanků, která plamenomety zapalovala domy, kde bojovali jeho automatčíci, nutila jej vésti boj dům od domu. Teprve po setmění probil se s několika zbylými automatčíky z hořící osady.“

Napravo vedle rozbitého děla je znázorněn boj velitele sovětské baterie poručíka Nikolaje Mutleho, který jako první sovětský občan obdržel Československý válečný kříž 1939. Vpravo nad roklinou je kulometčík desátník Vendelín Opatrný, bývalý účastník bojů ve Španělsku, pozdější Hrdina ČSSR , nositel Čs. vojenského řádu bílého lva „Za vítězství“ I. stupně, čtyř Čs. válečných křížů 1939 a sovětského řádu Vlastenecké války I. stupně, který padl jako velitel kulometné roty 31. října 1944 v bojích na Dukle. In memoriam byl povýšen do hodnosti kapitána pěchoty v záloze.

Na panomaratu je i četař Jan Nedvídek se svým družstvem. Za boje u Sokolova byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a sovětským řádem Rudé hvězdy. Později padl jako velitel tanku v bojích u Čerňachova 9. listopadu 1943.

Dnes je již velmi obtížné dopátrat se pravdy, kolik důstojníků, rotmistrů, poddůstojníků a vojínů bylo ve dnech bojů u Sokolova vyřazeno z bojů. Všeobecně je uváděno 86 padlých a dalších 106 vojáků raněných a asi 30 nezvěstných. Není možné ani dnes při studiu historických materiálů přesně zjistit, kolik raněných československých vojáků padlo do rukou nepřítele přímo v Sokolovu a ani počet těch, které pověšené a připoutané na kůlech, zohavené mučením spatřili naši vojáci na severním okraji vesnice dne 9. března 1943. Také se lze jen dohadovat kolik našich vojáků padlo zraněno do německého zajetí nebo i sami k Němcům přeběhli a byli odvezeni do zajateckých táborů a likvidačních komand… Je ale potvrzeno, že během týdenních bojů v prostoru Sokolova bylo zraněno a zůstalo nezvěstnými téměř 230 příslušníků 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Do těchto počtů je nutné zahrnout i 11 čs. vojáků, kteří zahynuli a byli povražděni po vpádu Němců 13. března 1943 do sovětské 1. armádní nemocnice v Charkově, kam byli převezeni po zraněních u Sokolova.

Přímo v Sokolovu je dnes ve společném hrobě pochováno 67 československých vojáků včetně velitele 1. roty kapitána in memoriam Otakara Jaroše, který byl jako první cizinec v době druhé světové války vyznamenán Nejvyšším sovětem SSSR titulem Hrdina Sovětského svazu, řádem Lenina a medailí Zlatá hvězda. Dnes již nestojí ani legendární Sokolovský kostelík, tehdy velitelské stanoviště nadporučíka Otakara Jaroše – tento byl na základě nařízení N. S. Chruščeva o odstranění církevních staveb zrušen v roce 1954.

Je také smutnou skutečností, že právě 70 let od odjezdu 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR a jeho prvního bojového nasazení v bitvě u Sokolova stále více posiluje trend k zapomínání na tuto historickou válečnou událost v našich dějinách.

Dioráma Sokolovo II

ZNAK FINALL

 

Vydává Československá obec legionářská, Sokolská 33, 120 00 Praha 2. Telefon: 224 266 235

Kontakty na Deník legie: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Mapa stránek