út26092017

Zpět Jste zde: Home Komentáře Platy lékařů a pohled na zdravotnictví trochu jinak

Platy lékařů a pohled na zdravotnictví trochu jinak

11 - Caduceus DOdborový svaz zdravotnictví a sociální péče požaduje srovnání platů lékařů ve státních a soukromých zařízeních. A to formou zavedení tarifních platů pro všechny zaměstnance ve zdravotnictví a sociální péči. Odbory často požadují nerealizovatelné, vnitřně rozporné, až nesmyslné věci. Svým současným požadavkem však otevřely zajímavý problém.

Veřejné peníze nemají sloužit zisku

   Peníze ve zdravotnictví jsou veřejné. Pocházejí z nuceného, státem a pod sankcemi vymáhaného pojištění, tedy z kapes občanů. Tam, kde se takové finanční prostředky používají, by tedy neměl vznikat zisk, a to ani formou odsávání peněz skrze přebujelé platy.

Dobré úmysly, které mohou vést do pekel

   Skrývá to však v sobě jistá nebezpečí. Například v tom, aby vyrovnání platů nevedlo na jednu stranu k neúměrnému nárůstu příjmů u lékařů veřejné sféry, které by vlastně bylo skrytým ziskem. Tomu lze těžko zabránit například stanovením tarifů. Ty mohou být totiž stanoveny v nepřiměřené výši. A navíc vše lze obecházet formou různých odměn a podobně. A na druhou stranu může dojít k přílišnému snížení odměn soukromých lékařů, což by mohlo vést k nepříjemným jevům. V důsledku snížení příjmů v soukromé sféře by mohlo dojít k zániku, nebo omezení vysoce kvalitní péče prostě proto, že pro pracovníky ze soukromé sféry budou znivelizované příjmy příliš nízké a nemotivační. Ti by pak mohli své praxe v ČR buď zcela opustit, a odejít do zahraničí. Nebo se přesunou do zcela privátní oblasti, mimo systém veřejného zdravotního pojištění propláceného skrze pojišťovny, a budou poskytovat služby pouze za hotové peníze. To by si samozřejmě mohla dovolit pouze malá část pacientů, takže vedlejším důsledkem návrhu odborářů, který má za cíl zlepšení postavení veřejných zdravotníků, by bylo zhoršení situace velkého počtu pacientů. Značná část obyvatelstva by byla zcela odříznuta od špičkové lékařské péče, nejkvalitnějších pracovišť, oborníků a techniky, nebo by došlo ke značnému omezení v přístupu k nim.

Jak to skloubit

Jak to skloubit, vyřešit tato vzájemně vzdálená východiska, která říkají: Za prvé, veřejné peníze nemají sloužit k zisku. Za druhé, platy u veřejných lékařů by neměly nezřízeně vzrůst, aby se nakonec vlastně nerovnaly zisku. A za třetí, příjmy v soukromých zařízeních nesmí příliš klesnout, aby v důsledku toho neklesla dostupnost a úroveň kvalitního zdravotnictví.

V současném systému neřešitelné. Co pohled z jiného úhlu?

   V rámci současného pohledu na společnost a úlohu zdravotnictví v ní se to jeví jako neřešitelné. Možná by proto stálo za to, se na celý problém vztahu lékařů, pacientů a financí podívat z jiného úhlu. Existovaly civilizace, kde se lékařům neplatilo za to, že léčí, dokonce ani za to, že vyléčí. Odměňovalo se za to, že člověk vůbec neonemocněl. To by zřejmě v dnešních poměrech ihned a bez dalšího nešlo. Už proto, že skoro všechno co jíme je v podstatě jedovaté, bez potřebných výživných látek, včetně vzduchu a vody, které jsou také poškozené.

Neplatit za úkon, ale za vyléčení

   Co by ale mohlo stát za úvahu, je například platba za vyléčení. Tedy nikoli platba za úkon bez ohledu na výsledek pro pacienta, ale za to, že je pacient vyléčen. Ne náhodou se objevují vtipy i vážné úvahy o tom, že v systému, kde se platí za úkon, bez ohledu na to, zda je pacient vyléčen, je nahráváno tomu, aby nemocný nebyl vyléčen, ale pouze léčen, a to co nejdéle. Zdraví lidé by totiž znamenali zhroucení současného systému.

Kompromis: záloha za úkony a doplatek za vyléčení

   Kompromisní variantou by pak mohla být kombinace současného systému s platbou za vyléčení. To znamená platba za úkon, avšak o nějakou část snížená, tedy v podobě zálohy. A k doplacení by pak došlo pouze v případě, že pacient byl skutečně vyléčen. Je zřejmé, že v této souvislosti se může objevit mnoho oprávněných otázek k řešení. Například, co když je správně stanovena diagnóza, avšak špatně léčba. Nebo může být obojí dobře, ale pacient stejně není vyléčen, z nějakých vnějších, neovlivnitelných příčin. To vše by jistě stálo za zamyšlení. Například v tom směru, že správná diagnóza a špatná léčba nejsou pacientovi nic platné, a tedy by doplatek neměl být poskytnut. Nebo z jiné pozice, by se třeba do plné výše doplácely pouze úkony spojené s diagnózou, nebo i vše v případě, že by bylo jasné, že selhání léčby je zapříčiněno zásahem takzvané vyšší moci.

Součástí diagnózy musí být také správná prognóza

   To samozřejmě souvisí s tím, že by lékaři museli být k pacientům daleko otevřenější, než jak je tomu nyní. Může totiž docházet k tomu, a také se to stává, že je stanovena správná diagnóza, avšak zároveň lékař zjistí, že nemoc nelze současnými prostředky vyléčit, a přijde smrt. Nebo že jde nemoc pouze zpomalit, pozastavit atd. V takových případech by to mělo být jasně konstatováno jako součást diagnózy. A pacientovi, nebo jeho blízkým, to musí být sděleno, aby se mohli sami rozhodnout, co dál. Zda zvolit jiného lékaře, jiné zařízení, jinou léčbu nebo cokoli. Ale aby se mohli opravdu rozhodnout a nebyli vláčeni a trápeni zdravotnickým systémem až do smrti.

   Do této kategorie patří i mnoho případů, kdy těžce onemocní staří lidé, u kterých je zřejmé, že k uzdravení nedojde. V této situaci je pouze možné mírnit utrpení a vytvořit podmínky pro důstojnou, lidskou smrt v souladu s tím, jak si to sám pacient, nebo jeho blízcí, představuje a přeje. To vše by mělo být součástí diagnózy. Tedy prognóza skutečného vyléčení a úplné informování toho, koho se to nejvíce týká, tedy pacienta a jeho blízkých. V takových případech, kdy by se správnou diagnózou byla predikována smrt, nebo nemožnost úplného případně alespoň částečného uzdravení, by třeba mohlo uvažovat o plném doplatku.

Složité otázky nejsou důvodem k setrvávání ve špatném systému

   Stávají se také případy, kdy lékař stanoví diagnózu, predikuje nemožnost vyléčení, případně smrt, avšak pacient se rozhodne pro jinou léčbu a vyléčí se. První lékař stanovil třeba správnou diagnózu, ale špatnou prognózu. Nebo se dokonce spletl v obojím. Komu vyplatit odměnu? To vše je sice komplikované, ale spravedlivější, logičtější a morálnější, než současný postup. Nový systém nelze samozřejmě zavést bez dalšího, ze dne na den. A je jasné, že v pouhém komentáři není možné postihnout všechny stránky složitého problému. Avšak komplikace nemohou být důvodem k tomu, abychom setrvávali ve zjevně špatném systému. Vše by bylo potřeba promyslet a prodiskutovat.

Platba za úkon je amorální

   Platba za pouhý úkon, bez ohledu na to, zda vede skutečně ke správné diagnóze, vhodné léčbě a skutečnému vyléčení, totiž nemá logiku, je demotivační a demoralizující jak pro lékaře, tak pacienta. Je v plném slova smyslu nemorální. Jde o něco podobného, jako kdybyste si koupili třeba televizi, zjistili, že nefunguje, ale prodejce by přesto chtěl peníze. Nebo byste měli platit za letenku na letadlo, které neletí, lístek na vlak který nepojede, cukr, který nesladí. Nebo opravu auta, u kterého při přebírání zjistíte, že nejede, ale firma by chtěla platbu, jakoby jelo. Nic z toho by se asi nikomu nelíbilo. Ani lékařům. Nebo ano?

Dominik Vidím

ZNAK FINALL

 

Vydává Československá obec legionářská, Sokolská 33, 120 00 Praha 2. Telefon: 224 266 235

Kontakty na Deník legie: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Mapa stránek