út26092017

Zpět Jste zde: Home Komentáře Tajné nebo veřejné přidělování grantů? A má podpora filmového průmyslu státem smysl?

Tajné nebo veřejné přidělování grantů? A má podpora filmového průmyslu státem smysl?

12 - Logo BV posledních dnech hladinu veřejného mínění rozčeřily události okolo přidělování grantů pro připravované filmy radou Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Rada v této kategorii rozdělovala 25 milionů korun. Vybrány byly tři filmy a více než polovinu z této částky, tedy patnáct milionů, dostal film o Lídě Baarové režiséra Filipa Renče. Finanční prostředky pak dostaly ještě dva tituly, a to šest milionů film „Tenkrát v Ráji“ režiséra Miloše Zábranského a čtyři miliony snímek „Když nemůžeš, přidej“ Josefa Abrháma.

O co vlastně jde?

   Problém rozvířila skutečnost, že jeden jediný projekt Filipa Renče dostal více než polovinu celé poskytované částky. V důsledku toho se sedm radních od rozhodnutí Rady distancovalo, a pět z nich dokonce odstoupilo ze svých funkcí, včetně předsedy Petra Vítka. Pět členů rady ale výsledek hájí a stojí si za ním. Radní, kteří s výsledkem nesouhlasí, vydali prohlášení, ve kterém uvádějí, že: „Došlo ke zneužití institutu tajného hlasování.“ Tereza Brdečková, která patří mezi ty radní, kteří s rozhodnutím nesouhlasí, dokonce napsala. „Anonimita založila nové aktivity: stále častěji slyším o parlamentních lobbistech, kteří po kanceláři fondu chtějí to, či ono. Vyrojily se rádobyhistorické filmové projekty s vysokým rozpočtem, které se tváří jako vlastenecké počiny a mají podporu poslanců.“

Hlavní námitky

   Námitky některých radních, ale i širší filmové a kulturní veřejnosti směřují především proti tomu, že rozhodování rady je neprůhledné. Výběr totiž probíhá formou udělování bodů do tabulek. Do užšího výběru se pak dostanou pouze filmy, které získají v průměru více než sedmdesát bodů. Ale není možné zpětně ověřit, kdo komu a kolik bodů přidělil. To prý umožňuje, aby se několik radních domluvilo, komu dají bodů hodně a komu málo, a tak mohou ovlivnit výsledek rozhodování. A to se právě v tomto případě, podle některých, stalo. Řešením by prý bylo takové bodování, u kterého by bylo možné dohledat, kdo a jak body přidělovat a veřejné hlasování.

   Mimo to, se stále znovu a znovu opakuje další stížnost filmařů. Ta se projevuje Dlouhodobými a neustávajícími nářky filmařů na to, že na film stát věnuje málo finančních prostředků. Samotný Fond na podporu kinematografie má prý k dispozici příliš málo peněz.

Objektivní rozhodování v umění je iluze

   Nechci rozhodovat o tom, zda v konkrétním případě filmu Filipa Renče k nějakému zákulisnímu ovlivnění výsledku došlo nebo nedošlo. Ani o tom, zda fond dostává málo nebo hodně peněz. Problém je někde úplně jinde. Nejde totiž o to, zda bodovat a hlasovat veřejně nebo tajně, ani o množství financí, ale o to, zda příčinou problémů není samotná existence Fondu na podporu kinematografie. Podívejme se na to blíže.

   Co by vyřešilo veřejné rozhodování a zpětně kontrolovatelné bodování? Na první pohled se to jeví jako zcela rozumný a logický požadavek. Ale není. Proč? Protože každý vždy může říct, že hlasoval podle svého vědomí a svědomí. Samotná kritéria pro udělování bodů totiž nemohou být jednoznačná, pevná a jasná. To v oblasti umělecké tvorby nejde. Kdyby šlo vše vložit do tabulek, pak by to mohl vyhodnotit počítač na základě zcela vnějších kritérií. Nejednalo by však již o umění, které je schopen posoudit pouze a jedině živý a konkrétní jedinec. Vše je tudíž do velké míry subjektivní, osobní a tedy vždy sporné. Proto také u přidělování veřejných peněz vždy a všude panovaly spory, a vždy také budou. A dějiny ukazují, že takzvané komise a rady se často, možná dokonce většinou, mýlili. Naše kultura dnes žije převážně z odkazu těch kdysi odmítaných, tedy nedotovaných, dnes ovšem slavných a drahých.

Samsárické kyvadlo: od požadavku nezávislosti na státu k financování státem a zase zpět

   Mimochodem je to zvláštní koloběh. Řekl bych, že přímo samsárický, tady opakování v podstatě stejných chyb v nových kulisách stále znovu a dokola. Když si umělci vysní a prosadí, aby kulturu financoval stát, tedy spoluobčané, tak to s drtivou logikou vede k tomu, že stát také stále více a více diktuje, co a jak se má v umění dělat, a nakonec i to, co umění je a co nikoli. Až se umění stane služkou politiky, moci, různých zájmových skupin.

   Když si to umělci uvědomí, což většinou trvá jednu generaci, tak začnou požadovat, aby stát do umění nezasahoval. Samozřejmě s tím, že také nic nefinancuje. Vždyť proč by měl financovat něco, nad čím nemá kontrolu, ani nemá žádný objektivní a nesporný nástroj, jak rozlišit kvalitu a rozpoznat, co podpořit a co nikoli. No, a když stát skutečně přestane umění řídit, mistrovat, a taky financovat, tak si umělci zase stěžují, že umění nepodporuje a znovu prosazují financování od státu, tedy logicky opět větší závislost na politické moci. Přesně to se odehrálo i u nás. Ne náhodou to byli mnozí umělci před druhou světovou válkou a těsně po ní, kteří byli nadšení ze socialisticko-komunistických teorií, jak stát má podporovat skutečné umění. Když to komunisté vzali skutečně do ruky, tak někteří rychle, jiní postupně zjišťovali, kam to vede. (A někteří z toho zcela bezostyšně tyli).

Chtít po státu finance na filmy je cestou do otroctví pro všechny

   To nicméně nic nemění na tom, že v době, kdy svému skupinovému blouznění uvěřili, zcela reálně, i když možná někteří nechtěně, podporovali směřování společnosti a země k totalitě. Už tím, že právě umělci, na prvním místě film a filmaři, jakožto zástupci masového média, mají velký vliv na veřejné mínění a ovlivňují je. To samozřejmě politici věděli a vědí, a také toho náležitě zneužívají. Minulí i současní. A nyní jsme zase v bodě, kdy především zástupci filmového průmyslu, opět požadují, aby stát financoval jejich nápady. Nedochází jim, že důsledkem bude opět závislost a podřízenost filmu na politice a jiných mocenských skupinách. Tedy, že podporují směřování společnosti k novému druhu nadvlády politických a oligarchických skupin nad celým státem, včetně umění, a filmu zvlášť, protože se dá politicky nejlépe zneužít.

Může stát financovat a současně neovlivňovat umění? Nemůže!

   Už slyším námitku, že lze přeci vytvořit model, kde stát financuje film, nebo umění obecně, a přitom nerozhoduje o tom, co se má tvořit, co je umění, kvalita. Je to ale iluze. Možné to není. Podívejte. Můžete říct, že stát dá peníze a odborníci rozhodnou, komu je přidělit. Jakýkoli odborník však má na umění vždy pouze svůj subjektivní názor. Copak kdysi na pařížských salónech v devatenáctém století, nerozhodovali odborníci. Samozřejmě že ano. Dnes vidíme, že špatně. Jistě asi většinou s nejlepšími úmysly. Dnes je to úplně stejné. Každý hodnotitel má svůj životní názor, hodnotová kritéria a sklony, která není schopen ne jen měnit, ale ani si je uvědomit. Proto pokládá svůj odborný názor za objektivní a jediný správný. Ale tak to není. Je pouze jedním z možných.

   Ani mnohost těch, kdo rozhodují, nezaručuje objektivitu, ani přiblížení k ní. Vždy jsou jako porotci vybíráni lidé, kteří zastupují různé názorové proudy, které jsou již vyprofilované a vydobyli si ve společnosti nějaké místo. Jsou součástí většinového smýšlení, středního proudu v oblasti kultury. Pokud pak takoví lidé mají posuzovat něco skutečně nového a živého, nedokáží to. Ve sboru a skupinově, i když každý za sebe, se často mýlí. Tudy cesta nevede.

Stát skrze podmínky a kritéria pro přidělování peněz manipuluje uměním

   Za úvahu také stojí skutečnost, že stát ovlivňuje umění již tím, jak stanovuje kritéria pro podporu. A nějaká pravidla stanovit musí, aby vznikl dojem, že veřejné peníze jsou rozdělovány „podle pravidel“. Tato pravidla ale mají za všech režimů něco společného. V nejlepším případě reprezentují průměrnost, tedy jakousi směsici kulturně etablovaných pohledů na kulturu. V horších případech více nebo méně požadují služebnost nějaké ideologii. Nemylme se. Dnes tomu není jinak. Co jsou různé soutěže typu Město evropské kultury. Nebo zadání, která obsahují jako podmínky oslavu Evropské unie, a hodnot, o kterých jsou zadavatelé přesvědčeni, že jsou obecnými, všelidskými, případně alespoň národními hodnotami. Ale nejsou. Jsou pouze výrazem představ právě vládnoucích nebo převažujících mocenských politicko-kulturních skupin o tom, co jsou to ty pravé hodnoty. Je to v podstatě totéž, jako za komunismu. Jen ten zjevný vnější brutální nátlak chybí. Tvůrci to cítí, a proto také je možné často slyšet totéž, co před revolucí: „Namatláme tam, co chtějí, abychom dostali peníze, a uděláme to po svém.“

Dva odstavce tak trochu „mimo mísu“, ale jen trochu

   Od věci není také upozornit na to, že onen mocenský až silový nátlak nechybí tak docela. Likvidace nejen umělců, ale kohokoli na základě strojově, nelidsky, skoro by se chtělo říct démonským způsobem, uplatňovaných a vymáhaných „pravidel“ v podobě zničujících postihů za nezaplacení složenek, nesplácení hypotéky nebo jiných dluhů, nedodání nějakých papírů a podobně, je již v plném proudu. Tento směr má mnoho příznivců a jeho nadšení, až fanatičtí zastánci si myslí, že to je skutečná spravedlnost. Dokonce se přitom nestydí mluvit o křesťanských hodnotách. Zapoměli, že Kristus říká: „Milosrdenství, ne zákon.“ Zákon je totiž snahou potlačovat žádost. Avšak samotné prosazování zákona se děje ze žádostivých motivů. Totiž z žádosti po čistotě prosazené silou. Tedy žádostí pýchy, moci a sebeprosazení. A tak jsou ti, kteří nechápou, o čem Kristus hovořil, uvězněni z jedné strany ve své vlastní žádosti a z druhé strany v protisíle zákona, který není ničím jiným, než opět žádostí v jiné podobě. Mezi těmito dvěma silami pak žije, stále více drcen. Ve dne většinou podle zákona, a v noci podle žádosti. Čím více se v něm vzmáhá žádost, tím více se jí snaží omezit zákonem, vymýšlí více pravidel pro sebe i okolí, až se nakonec drcen mezi těmito dvěma silami zmítá v bezvýchodných křečích, kterých je naše NE-křesťanská kultura do velké míry výrazem. A samozřejmě vyvíjí velké úsilí, aby do tohoto smrtícího „ideálu“ uvěznili i ostatní. Není proto náhodou, že tak mnoho mravokárců mluví o zákonech, pravidlech a morálce, až se ukáže, že žijí úplně jinak. Ovšem tajně. A jsou ochotni udělat mnohé, aby se to nikdo nedozvěděl.

   Jediným řešením této bezvýchodné situace je právě milosrdenství. Tedy ani žádost, ani zákon. Představme si naše ruce. Levá, sevřená v pěst, reprezentuje naši žádost. Pravá, otevřená, zákon. Když levou pěst vložíte do pravé dlaně a zatlačíte, vzniká tlak. Je jedno, jestli zatlačíte levou rukou nebo pravou, nebo oběma. Tlak uprostřed vzniká stejně. Je tomu tak proto, že síla žádosti a zákona nejsou dvěma různými silami, které přicházejí z nějakých oddělených směrů. Ale jsou jednou jedinou silou ve dvou podobách. Nejsou to dvě od sebe oddělené ruce, ale pouze nástroje nás jako celku. Tatáž síla proudí levou rukou na jednu stranu do pěsti, i na druhou stranu přes naše ramena a záda do pravé ruky a tam se projevuje jako zákon. A v tomto drtivém sevření se jako jedinci i jako lidstvo nacházíme. Je důležité pochopit, že to není řešením. A co jím je? Sevřené dlaně rozevřít a nejednat ani podle žádosti, ani podle zákona. To je milosrdenství a také pravá svoboda. To je ale téma na jiné pojednání. Takže zpátky k filmu a jeho financování.

Veřejné rozhodování nic neřeší

   Z tohoto pohledu veřejné bodování a hlasování nic neřeší. Ani neodstraní problém případných zákulisních dohod. Kdo chce, ten se prostě tajně domluví, a pak vše prezentuje veřejně, jak se dnes bezobsažně říká „transparentně“, jako svůj odborný názor, který je prostě jiný než názor někoho jiného. A také samozřejmě neopomene připomenout, že rozhoduje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

   Možná někoho napadne, že veřejné rozhodování alespoň povede k tomu, že občané budou vědět, kdo pro koho hlasoval, jak bodoval. Co ale s tím? Lidé členy rad nevolí. Volí je politici a profesní organizace a skupiny. A to podle svých preferencí, politických, nebo odborných, jako reprezentanty svých názorů, které patří k již zavedeným a vládnoucím uměleckým, teoretickým, kulturním a politických proudům. Proto jsou z povahy věci zcela nezpůsobilí posuzovat objektivně co je kvalitní živé umění a co nikoli. A lidé, i když si myslí, že třeba někdo hlasuje nepoctivě, s tím nic nemohou dělat. A i kdyby mohli, nic to nezmění. Stačí se podívat do politiky. Jsou tam většinou stále ti samí. Pošpiněni skandály, aférami, pochybnostmi, ale jsou v drtivé většině opakovaně voleni. A když ne, zvolí se jiní, často stejní, nebo horší.

Podpora filmového průmyslu je nesmysl

   Z těchto důvodů je absurdní, aby stát podporoval jakékoli živé umění. A ještě absurdnější je, když podporuje právě filmový průmysl. Zdůrazňuji průmysl. Tedy tu oblast kultury, která má nejvíc předpokladů si na sebe sama vydělat. Proč má stát tendenci podporovat právě film? Odpověď je velmi jednoduchá. Protože za něj lobbují známé tváře, celebrity, hvězdy, které většina politiků i občanů zná z filmových pláten a z televize. Politici cítí, že jejich popularitu a vliv mohou použít ve svůj prospěch. A filmaři mají dojem, že je to správně a klidně toho využívají. Herci, režiséři, producenti, kameramani mají velký vliv na tvorbu veřejného mínění, na atmosféru ve společnosti. Tak proč se nehřát v jejich slávě. Proč jim nepodkuřovat penězi daňových poplatníků s nadějí, že ty „známé obličeje“ při svém putování po světě budou hovořit s úctou o těch, kteří jim zařídili trvalý přísun peněz na jejich projekty. Nebo je dokonce budou chválit, a v nejhorším, že o nich nebudou říkat nic negativního. Na druhou stranu je také mnoho umělců, především filmařů, kteří se zase rádi ukazují v blízkosti politiků, doufaje, že tím získají větší vážnost, a tím také silnější postavení při získávání financí jak ve světě politiky, tak v soukromé sféře.

Když nám naší milí politici podporují naše umělce

   A také občané to podle politiků vnímají dobře, když vidí, jak ti hodní mocní zařizují peníze pro jejich idoly. Možná si říkají: „To jsou ale milí lidé, tihle politici, když podporují naše umělce. Ty budeme volit.“ A někteří to i udělají. Většina lidí sleduje hlavně televizi, maximálně občas chodí do kina. Jiné oblasti umění jsou jim vzdálené. (S výjimkou populární hudby). Už proto, že tam většinou nejsou právě ty známé tváře. Většina totiž miluje hvězdy na červených kobercích, lesk zlata, drahokamů, perel, luxusní auta a šaty, vůni slávy, moci, úspěchu a bohatství. To je jejich sen, který prostřednictvím filmu s tím, co k němu náleží, sní.

Řešením je zrušení Fondu a podobných institucí

   Smysluplným řešením tedy je, zrušit Státní fond na podporu kinematografie. I jeho radu. Zrušit všechny podobné fondy a instituce. Tím zmizí neustálé hašteření odborníků, umělců, a politiků a rozdmýchávání vášní ve veřejnosti. Film jako jiné umění by měl být státem podporován jedinou formou. Tou, kterou naplňují státní galerie a muzea. Tedy nákupem již hotových děl, nejlépe již prověřených časem. Umění, umělci i politici by tak zůstali uchráněni od pokušení využívat a zneužívat se navzájem za a pro peníze občanů. Ať rozhodují a platí ti, kdo to dělají sami za sebe, a taky k tomu používají a riskují svoje vlastní peníze.

Tomáš Rozličný

ZNAK FINALL

 

Vydává Československá obec legionářská, Sokolská 33, 120 00 Praha 2. Telefon: 224 266 235

Kontakty na Deník legie: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Mapa stránek