út26092017

Zpět Jste zde: Home Komentáře Neveselé putování Prahou, aneb Borgové už přiletěli

Neveselé putování Prahou, aneb Borgové už přiletěli

1 - TramvajDost se poslední dobou pohybuji Prahou, pěšky i veřejnou dopravou, tedy, podle mnohých, takzvanou sockou. Moje zkušenosti jsou s postupujícími roky čím dál tím horší.

Pro chodce je čím dál tím míň místa

   Když chodím pěšky, zjišťuji, že všechno je uzpůsobeno na prvním místě pro auta, na druhém pak pro veřejnou dopravu a nikoli na třetím, ale na nějakém nedefinovatelném místě pro ty, kdo ještě chodí pěšky. To už nejsou ani socky, ale asi nicky, jakýsi nepříjemný, zatím, zatím trpěný hmyz. Doby čekání na přechodech se někde pohybují až v desítkách minut, kdy stojím, s ostatními lidmi, nechávám se ohlušovat proudy projíždějících aut, tramvají a autobusů, a otravovat, tedy přiotravovat, přidušovat zplodinami. Za deště se není kde schovat, od kol aut nás čekající zkrápí voda z louží, a při sněhu vychrstnutá břečka.

Ubožáci utíkejte, ať to stihnete

   A pak naskočí zelená, třeba na šest vteřin. Výsledkem je, že lidé na frekventovanějších přechodech přecházejí v úprku, v zimě se brodí rozježděnou špinavou a klouzající blátivou polívkou, naráží do sebe. Starší lidé, mnohdy o holích a berlích, rodiče s kočárky, se marně pokouší dostat na druhou stranu silnice ve stanoveném termínu. To je i pro zdravého člověka obtížné, pro člověka nemocného, postiženého nebo s kočárkem, ale zcela nemožné, takže se mnoho pěších „nicek“ dostane do situace, kdy se ocitnou uprostřed vozovky a naskočí červené. Okamžitě se rozjede kolona aut, a řidiči na ubohé chodce troubí, křičí, najíždějí co nejblíž, aby je popohnali.  Lidé vyděšeně nebo naštvaně a bezmocně jako vyplašená lovná zvěř utíkají s hlavami obrácenými zpět, aby stihli uskakovat před spěchajícími nedočkavci, takže špatně vidí na cestu, zakopávají a naráží do sebe.

   Prosím, toto není nadsázka. Na některých semaforech je totiž číslem vyznačeno a odpočítáváno, jak dlouho trvá zelená pro chodce, a jak dlouho pro automobily. U chodců to opravdu dělá pouhých několik vteřin, pro auta je to v minutách, osm, deset, dvanáct minut.

Váš odpor je marný

   Přitom by stačilo místo vteřin, nechat také na pěší přechod minuty. Ale to asi nejde. Chodci jsou překážkou, jakousi anomálií, opozdilci za současnou „kulturou“, kdy se všemi technickými prostředky „šetří čas“, takže nikdo nemá už čas na nic než na spěch. Což teprve nějaký čas a prostor na to, být člověkem. To nejde, když je většina z nás už mentálně i fyzicky propojena se stroji, přístroji, pravidly, zákony, zákazy a příkazy. Většinou již nejsme lidé, ale Borgové, kteří celým svým chováním dávají svému opozdilému okolí jasně a nekompromisně na srozuměnou: „My jsme Borgové. Váš odpor je marný. Vzdejte se a budete asimilováni!“ Zdůrazňuji, že slovo „asimilováni“, nemá nic společného s láskou, tedy neznamená, že bychom mohli být asi milováni, ale naopak, že budeme jakožto jedinečné osoby asimilováni, tedy zničeni, a náš fyzicko-duševní zbytek a začleněn do neosobního celku.

Šetření času technikou je iluzí

   Skutečným řešením je z jedné strany pochopit, že technika nic neulehčuje, ale spíš zotročuje, zvláště, je li její používání povinné, nebo nevyhnutelné, což tak dnes již je. Stačí se trochu zamyslet. Je například platba kartou u pokladny rychlejší, než hotově. Stačí se postavit do fronty, a je zřejmé, že není. Není ani bezpečnější. Šetří používání internetového bankovnictví čas? Nešetří. Abychom jej mohli používat, musíme strávit spoustu času na vydělávání peněz, abychom si mohli pořídit počítače a platit za internet, opravy, služby, balíčky. Většina z nás na tyto „výdobytky“ vynaloží značnou část svých příjmů. Tedy i času, po který musí takzvaně „vydělávat“. Šetří čas auta a letadla. Zjevně nikoli. Například cesta z Prahy do Brna by pěšky trvala třeba tři dny. Autem dvě a půl hodiny. Kdybychom si třeba schůzku domluvenou v Brně domluvili na termín, ve kterém bychom tam došli pěšky, tak bychom ušetřili hodně času. To ale neděláme. Už počítáme s tím, že tam budeme za dvě a půl hodiny, a podle toho si také domluvíme termíny. Takže jedeme sice rychle, ale celou cestu jsme nervózní, jestli přijedeme v čas. A často se nám to nepodaří, protože se na dálnici něco opravuje, nebo je tam havárie. Takže vlastně peklo. K tomu je třeba připočíst, kolik času strávíme vydělávání peněz právě na to auto, benzín, opravy. A kolik zcela zbytečných cest uděláme, protože „nemusíme chodit“. A co zničená krajina silnicemi a dálnicemi. Jejich stavbu navíc platíme zase my. Na produkci těchto peněz zase musíme obětovat kus času. Otrávený vzduch, následné léčení, platy lékařů a nemocnice, různá ekologická opatření - také platíme svým časem.

   Podobné, ještě horší je to u letadel. Shánění letenek, a jejich zaplacení. Cesta ne letiště, dlouhé čekání, rychle a ještě rychleji. Je mnoho lidí, kteří v častém cestování letadly prožívají jako posílení svého společenského statutu.(To platí i aut. Ne jen v podobě, „Mám autu, jsem někým víc, než ten, co ho nemá.“ Ale také, „Mám lepší značku auta, jsem Někdo“.) Už nejde pouze o to, že nejdu pěšky, nebo nejedu autobusem (Tedy „Nejsem přeci socka.“) Ale, „Nebudu kodrcat takovou dobu autem.“ Poletím.

Co takhle zrušit dopravní předpisy?

   Z druhé strany by pomohlo zrušení, dopravních předpisů, kdy nikdo nemá přednost, ani auta, ani chodci, ale nikdo nesmí nikoho uhrozit, natož zranit. Nebo alespoň výrazné omezení počtu předpisů. Zdá se to nesmyslné, ale v několika německých a belgických městech takové pokusy uskutečnili. A výsledek? Výrazné omezení dopravních nehod. A ty které se staly, měly za následek pouze pomačkané plechy. Když totiž nemá nikdo přednost, která je zdánlivě nutná pro takzvanou plynulost silniční dopravy, jezdí a chodí všichni obezřetně, aby nezranili sebe nebo ostatní. Jezdí se pomaleji, ale nejsou mrtví a zranění. Co je lepší?

Člověk a lidská důstojnost – neznámé pojmy

   No a další kapitolu tvoří samotná veřejná doprava, takzvaná socka. Zdá se, že Dopravní podnik takto svůj dopravní systém asi chápe. V létě, když je vedro, se nedá v nových tramvajích a autobusech bez ohrožení zdraví přežít. Naši „odborníci“ nakoupili vozidla, která sice na první pohled vypadají futuristicky, ale pro lidi nejsou. Ani pro zvířata. Mají velká okna, takže vzbuzují zdání moderních, luxusních skleníků. Na větrání mají pouze malá okénka, mnohonásobně menší, než u starších typů tramvají a autobusů, které, asi z „bezpečnostních důvodů“ jdou pouze trochu vyklopit, a tedy neumožňují proudit čerstvému vzduchu. Takže kombinace prosklených stěn, skrze které praží slunce, a malinkatých okének, vytváří zdraví ohrožující, až smrtící prostředí. V některých tramvajích nebo autobusech sice „funí“ něco, co by se podle zvuku mohlo nazvat větrákem nebo klimatizací. Výsledek je ale nulový. Z vlastní zkušenosti vím, že z těchto důvodů mnoho lidí nejezdí ani autobusy ani tramvají. Raději vezmou auto, takže ještě víc zhoršují provoz ve městě. Starší lidé jsou tak nuceni omezovat cestování a sociální kontakty, nebo popojedou jen „vydržitelný kousek“, pak vystoupí a plahočí se pěšky, aby nedostali infarkt, mrtvici, záchvat dušnosti nebo něco podobného.

   Naopak v zimě, zdá se, mají řidiči veřejné doprav příkaz, aby netopili, nebo co nejméně. V tramvajích i autobusech je zima. Možná proto, že Dopravní podnik chce ušetřit. Možná také proto, že někoho napadlo, že by to mohla být obrana proti bezdomovcům, kteří často jezdí v zimě veřejnou dopravou sem a tam, aby se zahřáli a nezmrzli. Ovšem nechat mrznout všechny proto, že se chceme zbavit některých, je naprosté pohrdání lidmi. Bezdomovci i domovci. Spíš by stálo za to, dělat něco, aby mezi námi lidé bez domova vůbec neexistovali, s výjimkou těch, kteří to opravdu chtějí. To je ale jiná kapitola.

Neplatíme jen za holou přepravu, ale také za její kulturu

   Nejspíš je ve hře obojí. Obojí je však naprosto špatně. Neplatíme si totiž pouze za to, že nás někdo někam dopraví. Ale také za to, jak. Za kulturu dopravy. Za to, že cestou nezmrzneme, neprochladneme, neonemocníme, nebo že se netřeseme zimou. Ani za to, že se udusíme, upečeme a zkolabujeme. Tak jako v samoobsluze, nebo v restauraci neplatíte pouze za zboží, ale také za obsluhu, tak i ve veřejné dopravě. A pokud to ti, kteří rozhodují o tom, jak tato doprava vypadá, nechápou, nemají na svých místech co dělat.

   K tomu všemu ještě patří to, že u některých tramvajových linek došlo k prodloužení intervalů. Přes den, a ještě víc v noc, a ne jen to. Po dvaadvacáté hodině jezdí také třeba pouze s jedním vozem. Takže se lidé tlačí jako sardinky, ve vedrech, nebo i během vánočních a novoročních svátků.

   Říkám to všechno z vlastní zkušenosti, protože jsem už mnohokrát v létě musel z tramvaje nebo autobusu pro nedýchatelný vzduch a zničující vedro vystoupit, jít pěšky nebo cestu zrušit. Častokrát jsem dokonce pouze vstoupil a otočil se a zase rychle vystoupil, jak příšerné prostředí to bylo. A v zimě po dlouhém čekání a mrznutí za jízdy jsem musel doma na zahřátí jako obranu před prochlazením použít nějakou formu alkoholu.

Veřejnou dopravu omezíme, parkování taky, My vždycky dojedem

   Ti samí rozumbradové co vládnou na radnicích a magistrátu pak na druhou stranu blábolí o ekologii, jak chtějí omezit automobilovou dopravu a vytvořit město pro lidi. Takže zavedou placené parkování na původně veřejném prostoru, různé zóny a podobně, a prosadí to do zákona. Tak se platí za něco, za co se dříve neplatilo, ale zaparkovat stejně není kde. Nikdo vám za to nic nového neposkytne. Jen platíte. A když už z bezradnosti zaparkujete na „nepovoleném místě“, odtáhnou vám auto a zaplatíte, abyste ho dostali zpět. Soukromníkům ovšem.

   Nebo zúží o jeden celý pruh magistrálu s tvrzením, že se tím zlepší průjezdnost. Nebo rovnou zakážou vjezd tam nebo onam. Prý máme jezdit veřejnou dopravou. Tou, ze které sami udělali peklo na zemi. Sami pro sebe ovšem vytvořili různé vyjímky, takže se tvůrci, ne to je příliš vznešené slovo, patlalové těchto šíleností, na své úřady, aby mohli v zájmu lidu vymýšlet další navzájem se vylučující koncepce a plány, bez problémů dostanou. Na své parkoviště vykácí klidně část krásných velkých stromů v parku a prostor vyasfaltují a vybetonují. Veřejnou dopravou samozřejmě nepojedou. Nejsou přece socky. Ty ať třeba pojdou. A ti, co chodí pěšky, jsou tu jenom do času, než se nám to podaří zákonem zakázat. Co s nimi. Vždyť přece jenom narušují plynulost dopravy.

Ani metro není med

   Co se týká metra, mohlo by se zdát, že zde se podobné problémy nevyskytují. Opak je ovšem pravdou. Především nové vozy, nebo staré upravené, jsou v létě doslova pastí. Nedýchatelný vzduch ve vagónech, kdy některé už nemají vůbec žádná alespoň trochu otevírací okna, a situace, kdy vozy někde stojí se zavřenými dveřmi a není možné uniknout, jsou přímo žalovatelným problém pro újmu na fyzickém i duševním zdraví. Ano, vydávají tam zvuk jakési větráky, které ovšem nevětrají a jsou spíše pouhým alibi pro výrobce i provozovatele.

Kdyby nevěděli co činí, mohlo by jim být odpuštěno, oni ale vědí

   Mimo jiné to vše souvisí s tím, jak se pojímá řízení podniků, které poskytují veřejné služby a jsou financovány z veřejných peněz. Manažeři, kteří si myslí, že tyto firmy se mají řídit stejně, jako soukromé podniky zaměřené na zisk, vůbec nechápou, o co jde, a tedy nechápou svou práci.

   Když bych to měl shrnout, tak výsledný dojem je následující: veřejná doprava v Praze je horší, než za komunismu. A to jsem pravicově orientovaná osoba.

Miloš Nový

ZNAK FINALL

 

Vydává Československá obec legionářská, Sokolská 33, 120 00 Praha 2. Telefon: 224 266 235

Kontakty na Deník legie: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Mapa stránek