út26092017

Zpět Jste zde: Home Komentáře Spravedlnost je zabíjena zákonem, soudci rozhodují o svých platech a Západ umírá

Spravedlnost je zabíjena zákonem, soudci rozhodují o svých platech a Západ umírá

2 - Justice BI politici dospěli k tomu, že o svých platech by neměli rozhodovat sami. Že je to tak nějak střet zájmů. A tak navázali své platy, tedy platy ústavních činitelů, na automatický, zákonem daný koeficient přepočtu. Konkrétně na násobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře vždy za předminulý kalendářní rok. Nakonec ale vliv na své platy mají, protože jsou to zase oni sami, kdo rozhodují o výši koeficientu, a také mohou změnit základnu, ze které výpočet vychází.

Co jiného je střet zájmů, než když soudci rozhodují o svých vlastních platech?

    U soudců a státních zástupců je to stejné. Jejich platy se také vypočítávají z měsíční hrubé mzdy v nepodnikatelské sféře. Nejvyšší soud ale rozhodl, že v dosavadní praxi se do tohoto průměrného platu započítávají i částečné úvazky, které průměr snižují, a že by se správně měl průměr počítat pouze z úvazků plných. Z toho pak vyplývá, že dosavadní platy soudců a státních zástupců jsou podle NS nižší, než by měly být. Takže je nutné do budoucna zvýšit jejich mzdu podle nového výpočtu a navíc doplatit za poslední tři roky to, o co soudci a stání zástupci „přišli“.

    Problém je ovšem v tom, že pokud soudci, zde soudci Nejvyššího soudu, rozhodují o jednom případu, ve skutečnosti rozhodují také sami o sobě. Toto rozhodnutí totiž platí pro všechny státní zástupce a soudce. A tak soudci NS zvýšili platy a rozhodli o doplatku sami pro sebe. To znamená, že vždy, když soud rozhoduje o záležitostech soudců, a rozhodnutí bude mít vliv na všechny soudce a státní zástupce, jsou jeho soudci ve střetu zájmů úplně stejně, jako politici. Jde o zjevný střet zájmů a žádná právní ekvilibristika mne nepřesvědčí, že tomu tak není.

Že to nejde jinak?

    Neplatí ani námitka, že to jinak nejde, že přece o takových věcech musí rozhodovat soud. Nemusí. Na základě principu o střetu zájmů, by se soudci měli sami vyloučit z podobných rozhodování. Takže by nerozhodl nikdo a platil by daný stav. Nebo může být ustaven orgán, ve kterém by nebyli soudci, ani politici. Třeba zástupci universit a vysokých škol případně další osoby z vědecké, umělecké i obecně lidské sféry, podle zvoleného klíče. A ten by byl nadán mocí k rozhodování podobných případů. Je ale jasné, že každé rozhodnutí soudů v těchto záležitostech bude právně problematické a neetické, nečisté.

Soudci NS se mohli vyloučit jako podjatí

    A argument soudců, že by se měl ctít právní stát, a tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu, je problematický. Za prvé právě proto, že soudci Nejvyššího soudu rozhodovali také sami o sobě. Logicky by se měli z rozhodování o této záležitosti vyloučit jako podjatí. To neudělali. Za další, zdá se, NS soud vůbec nevzal v úvahu rozhodnutí Ústavního soudu, že platy soudců se zpětně doplácet nemají. To potvrdil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který řekl: „Nález Ústavního soudu z loňského roku jasně řekl, že nemá žádnou zpětnou účinnost, a že až od prvního ledna tohoto roku mají být platy vypláceny.“ Navíc ÚS v tehdejším odůvodnění rozhodnutí apeloval na velkorysost soudců, jakožto společenské elity. Oproti tomu viceprezident Soudcovské unie Tomáš Novosad řekl, že rozhodnutím NS by se měl řídit každý, jak je v právním státě obvyklé.

Všichni mají ctít rozhodnutí soudů, jenom soudci ne?

    Takže pro soudce jimi samými požadované ctění rozhodnutí Ústavního soudu, nejvyššího soudního orgánu v zemi, neplatí, ale všichni ostatní by soudní rozhodnutí ctít měli. A ještě navíc, aby to bylo ještě komplikovanější, samotné rozhodování Ústavního soudu o platech soudců je problematické, protože je to opět střet zájmů.  A situace, kdy již 1300 soudců podalo žalobu, aniž by vyčkali, k čemu dojde vláda, je opravdu alarmující. Na věci ani nic nemění skutečnost, že soudci a státní zástupci zřejmě došli s vládou ke kompromisu. Ten je totiž založen na tom, že se soudci vzdají části náhrad, které by jim měly být vyplaceny za poslední tři roky, a že do budoucna bude výpočet platů prováděn podle nového postupu, tedy platy se jim zvýší. Ale samotná podstata problému, rozhodnutí soudců o soudcích včetně sama sebe, zůstává nedotčena. Rozhodovat sami o sobě je zcestné, a nic na tom nemění to, že se pak někdo milostivě „vzdá“ toho, co si získal v rozporu se spravedlností. Samozřejmě nikoli v rozporu s právem. Ale se spravedlností jistě.

Spravedlnost a právo se oddělily

    A to okazuje na další, daleko hlubší a důležitější problém. Oddělení spravedlnosti od práva, dokonce postavení práva proti spravedlnosti a zabíjení spravedlnosti právem. Je třeba říct, že problematický je samotní soudní systém současné doby jako takový. Jde vlastně o pozitivivní právo, kde je minimalizováno osobní rozhodování. Uvažujme třeba následující věc: Soudí se osoby A a B. Soud v první instanci rozhodne ve prospěch osoby A. Tak se B odvolá, a soud další instance rozhodne ve prospěch osoby B. Ta se odvolá A, a řetězec odvolávání pokračuje tak dlouho, jak to systém odvolávání umožňuje. Nakonec se ale dojde k poslední instanci, kde již odvolání není možné.

 Zmizela pravda a s ní i spravedlnost

    V průběhu celého procesu se ale několikrát mění rozhodnutí jednotlivých soudů o 180 stupňů. Poslední rozsudek je pak vlastně pouze sázkou do loterie. Vždyť kdyby se bylo možné odvolat znovu, je zde možnost, že by jiný soud rozhodl zase jinak, než poslední instance. Kde je tedy pravda? Kde spravedlnost? Kde jakýkoli smysl? Nikde. Vůbec Nikde. Ukazuje se, že soudní systém stojí zcela na vodě.

Konečná instance při hledání pravdy je proti logice i spravedlnosti

    Typickým argumentem je, že se přece musí někdy skončit, a že se není možné odvolávat do nekonečna. Tak se ptám proč ne? Pokud se nemůžeme ptát dál, hledat pravdu dál, tak říkáme, že to, co jsme nalezli, je definitivní pravda. Ale celý soudní systém právě tím, že má v sobě možnosti několikanásobného odvolávání, připouští, spíše jasně říká, že každá instance se může mýlit a žádná definitivní pravda není. Je pak zcela nelogické upravit soudní systém tak, že se stanoví nějaká konečná instance, jejíž rozhodnutí se označí jako konečné a definitivní. Jak je možné, že se najednou tvrdí, že je zde někdo, kdo se nemýlí? Není to možné, není to logické, není to správné, odporuje to zkušenosti a hlavně není to spravedlivé a pravda v tom všem nemá žádné místo.

 Soudní systém jako loterie

    Soudní systém tedy již dávno není cestou k nalezení pravdy, ale pouhou loterií, a to v nejlepším případě. Spíš se stále víc stává kolbištěm, na kterém často vítězí ti silnější, bohatší, otrlejší, drzejší. Ti, kdo si mohou zaplatit lepší právníky. Ne jednoho, ale celé týmy. Kdo tlakem na stát vytvářejí okolo sebe tak silnou obrannou zeď zákonů a norem, že se běžný člověk nemá vůbec šanci dobrat spravedlnosti s nějakou velkou organizací, nebo dokonce státem. Raději to předem vzdá, protože nemá ani nervy ani peníze na to, aby financoval často mnohaletý proces s nejistým výsledkem. S nejistým proto, že, jak z výše uvedeného vyplývá, v soudním procesu se již většinou nehledá pravda, ale soulad se zákonem. A to je, světe div se, nejčastější věta v ústech zločinců: „Všechno dělám v souladu se zákonem.“

Zákon jako kladivo na spravedlnost

    Zákon. To již nejsou jasná, každému srozumitelná pravidla, která si může zapamatovat a také jim rozumět, každý člověk. Dnes jde o nepřehlednou džungli, rozmixovanou kaši, nepřehledný chaos, ve kterém se jako v celku nevyznají ani odborníci. Takže narůstá počet specialistů na různé aspekty práva, kteří se ještě navíc liší ve svých názorech navzájem. Ne nadarmo se říká, že kde se sejdou dva právníci, vzniknou tři právní názory. Nakonec dokladem toho, že to tak opravdu je, je právě spor o peníze soudců a státních zástupců. Právníci tento zákon o platech ústavních činitelů vymysleli. Právníci jej vykládají a podle něj platy doposud vypočítávali. Právníci zažalovali, že výpočet je špatný. Právníci rozhodli, že je špatný, a že se má vypočítávat jinak a zvýšit a doplatit. Právníci Ministerstva sociálních věcí tvrdí, že platy byly vypočítávány správně. Právníci říkají, že je nutné řídit se rozhodnutím soudu. A právníci se neřídí rozhodnutím Ústavního soudu. Nestačí to jako důkaz, že je to všechno nějaké divné? Zcela odtržené od skutečnosti, od pravdy, spravedlnosti?

    Výsledkem je situace, kdy zákon je používáno jako zbraň proti spravedlnosti a pravdě. Jako nástroj silnějších proti slabším. Neplatí už dokonce ani to, že zákon platí pro každého stejně. I když je to zcela mylná představa.

 Člověk drcen mezi žádostí a zákonem jako v lisu

     Řešení spočívá v novém, skutečném promyšlení vztahu spravedlnosti a zákona. Co je to spravedlnost? A co je to zákon? Spravedlnost nesouvisí s dodržováním zákonů, ale s tím, že každý má dostat to, co jemu, a právě jen jemu náleží. A zákon není schopen zajistit spravedlnost. Stačí se podívat do Nového zákona, kde sv. Pavel říká, že zákon může pouze ukázat, jak velká je síla žádosti, ale překonat ji nedokáže. V člověku totiž z jedné strany působí žádost, chtivost mít to nebo ono, získat za každou cenu peníze, majetek, postavení atd. a z druhé strany je postaven zákon, který je síle žádosti postaven do cesty. Avšak protože obojí se děje v jednom člověku, tak se síla žádosti vlévá do prosazování zákona. A tak se zákon stává nástrojem žádosti. A ne jen v osobní rovině, kdy pak člověk trpí drcen v bolestivém sevření svého chtění a protitlaku zákona a je v tomto nemilosrdném lisu zbavován lidství a života. Ale i na úrovni společnosti a státu.

Zákon jako nástroj zla

    Žádost vlitá a působící v používání zákona se projevuje právě v tom, že ti, kdo chtivosti, pýše, touze po moci, majetku, penězích, bohatství a slávě podléhají nejvíc, používají zákon jako nástroj na cestě k uskutečnění těchto věcí. Obklopí se neproniknutelnou hradbou právníků. Ti je pak na jednu stranu chrání před těmi, kdo by se jim chtěli postavit, a bránit sama sebe nebo druhé, když je potlačována spravedlnost. A na druhou stranu aktivně vymýšlí cesty, jak vše nastavit a zamotat tak, aby se činnost jejich klientů jevila „v souladu se zákonem“. Spravedlnost nespravedlnost. Pravda nepravda. A to je situace, ve které žijeme.

Ani zákon, ani žádost

     Jak tedy? Ani zákonem, ani žádostí, ale milosrdenstvím, jak říká Kristus: “Ne odplata (tedy zákon), ale milosrdenství.“ Zákon není schopen přinášet spravedlnost. A čím více se lidstvo snaží touto cestou jít, tím více samo sebe drtí ve smrtícím sevření zákona a žádosti. Ne zákon, ale živý spravedlivý člověk je schopen zajistit spravedlnost. Pokud toto naše civilizace nenahlédne, bude se stále víc propadat do bezvýznamnosti. A to proto, že ve zběsilé snaze omotat dusivou sítí zákonů žádost a tím ji ovládnout, způsobuje pouze to, že je podvazována normální lidská tvořivá radost, a s ní i životní síla a schopnost rozvoje.

Podvázání tvořivých sil člověka jako důsledek virtuální sítě zákonů a norem

    Skoro nikdo již nemůže jednat tak, že si řekne: „Toto udělám,“ a jde a udělá to. Okamžitě se vynoří spousta překážek zcela virtuálního charakteru, kdy musí splňovat podle zákona to nebo ono, a hlavně platit a platit. Státu, ale i „vyvoleným“ soukromým společnostem. A když ne, čekají ho potíže. Popotahování po úřadech a soudech. Mnoho skutečně tvořivých lidí se proto raději do ničeho nechce pouštět. A když, tak jaksi „mimo státní struktury“. Pak ovšem stále více narůstá počet těch, kdo ve skutečnosti nic smysluplného netvoří, ale využívají stávajícího systému k tomu, aby parazitovali na ostatních. Sledují, odposlouchávají, obírají „v souladu se zákonem“ o majetek, vymáhají, „léčí“, učí, školí…

    Podvázání životních sil nezvládnutelným množstvím zákonů, jejich nesrozumitelností a smyslem jsoucím proti logice a rozumu, se projevuje jak v ekonomické sféře, kdy Západ hraje ve světě stále menší roli. Ale také například v tom, že přes nepřeberné množství zákonů jíme otrávené jídlo, pijeme otrávenou vodu, dýcháme otrávený vzduch a jsme léčeni jedovatými léky. Kdo nevěří, ať se podívá do statistik na počty a strmý nárůst různých chorob, od rakoviny, přes cukrovku, alergie, duševní poruchy ke kardiovaskulárním poruchám. Všichni jsme podle toho několikanásobně mrtví.

Muž již není mužem a žena ženou

    No a pak se není možné divit, že Západ vymírá. Klesá počet životaschopných spermií u mužů, a vajíček u žen. A vůbec, muži se začínají podobat ženám a ženy mužům. Fyzicky i duševně. Muž je ale mužem právě tehdy, kdy něco chce udělat a udělá to. V případě, že mu stojí v cestě například nezvládnutelná hora zákonů, je odsouzen k rezignaci, a jeho vnitřní tvořivá síla, včetně té plodivé, se zacyklí v člověku samotném a projevuje se jako slabost, bezmocnost, prázdnota z toho pak vnikající nespokojenost, deprese, různé druhy nemocí atd. Pak ani neplodí dostatečný počet dětí.

Západ porodil vnitřní svobodu od žádosti i zákona, dítě je ale křehké a mohlo by zemřít

    Současné mylné pojetí spravedlnosti a zákona má tedy dalekosáhlé společenské důsledky. A pokud nedojde ke změně, čekají naši Západní civilizaci těžké časy, které by mohly skončit jejím zánikem. S tím by ovšem zaniklo také něco, co se právě v ní zrodilo, a co má rozvinout a předat jako dědictví lidstvu. Totiž schopnost člověka řídit se sám ze sebe, ze svých vlastních vnitřních sil. Bez spoléhání na zničující vnější normy, tedy zákony. Západ porodil schopnost řídit sebe a tím mít a rozšiřovat osobní vnitřní svobodu od nutící síly žádosti bez vnějšího tlaku zákona, oplodněn duchem toho, na co se tak často odvolává, ale čemu nerozumí. Duchem Krista a křesťanství.

 Západ buď zanikne, a nebo pochopí svůj smysl

    To by ale Západ musel tuto svou dosud pouze nevědomou, ale zřejmou schopnost pochopit a přijmout. To by znamenalo vznik jiného typu společnosti. Společnosti, která by již nebyla primárně založena na takzvaném „právním státě“, zákonech, ale na rozvoji této schopnosti řídit se sám ze sebe. Stačilo by pár jednoduchých pravidel. Například, toho, že úloha státu by spočívala v tom, že by tvrdě potlačoval jakoukoli snahu vnucovat nějaká pravidla, zákony, jednoho člověka, nebo skupiny, někomu jinému. Stát jako jediný hegemon na svém území by také nesměl připustit, aby kdokoli použil sílu státu, nebo jakéhokoli psychického nebo fyzického násilí na řešení svých obchodních vztahů.

    Tyto úvahy jsou samozřejmě pouze nástinem směru, kterým je možné uvažovat. Avšak je zcela jasné, že dosavadní cesta zákona je cestou do záhuby.

Tomáš Rozličný

ZNAK FINALL

 

Vydává Československá obec legionářská, Sokolská 33, 120 00 Praha 2. Telefon: 224 266 235

Kontakty na Deník legie: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Mapa stránek