ne19112017

Zpět Jste zde: Home Komentáře Podivné nápady ministra Chládka: Vnucené tablety do školek a škol, rozvoj nebo degenerování dětí?

Podivné nápady ministra Chládka: Vnucené tablety do školek a škol, rozvoj nebo degenerování dětí?

4 - Tablety DNesmyslných, paternalistických až šílených nápadů ministra školství Marcela Chládka z ČSSD neustále přibývá. Od myšlenky zavést povinně do školek a škol tablety, přes zavedení povinného posledního roku školky, omezování domácího vyučování, povinné přijímací zkoušky na střední školy, povinné jednotné maturity z matematiky, zákaz prodeje sladkostí, chipsů a dalších nezdravých potravin ve školách, je zatím posledním snaha o zavedení čipů pro sledování dětí, elektronických žákovských knížek a třídních knih a jejich propojení na mobily rodičů pomocí sms zpráv.

 

    Vzhledem k tomu, že se jedná o rozsáhlou problematiku, kterou nechci omezit do jednoho komentáře, vezmu to jedno po druhém. Začnu zaváděním tabletů do škol.

Tablety do škol, dobrá pomůcka nebo ohrožení rozvoje dětí?

    Chládek prosazuje, aby žáci základních škol již při vstupu do první třídy dostali zdarma tablet. Na druhém stupni pak další. Dokonce chce, aby tablety byly využívány také ve školkách. Prý to pomůže rozvoji žáků: „Potřebujeme děti připravit na nové podmínky trhu práce,“ říká. Prý by to také mohlo pomoci při zapojení žáků, kteří jsou dlouhodobě nemocní, a tedy fyzicky mimo školu.

Škola dotykem: jakoby dotyk s tabletem byl totožný s mateřskou náručí. Ale není

    Prý jde o vlastně o další rozvíjení projektu „Škola dotykem“, v jehož rámci již 12 škol testuje vyučování pomocí tabletů. Mimochodem už ten název nevěstí nic dobrého. Evidentně má navozovat jakousi teplou, přátelskou až mateřskou atmosféru. Hlavně to slovo „dotykem“. Ale opak je pravdou. Nic není od skutečného lidského, mateřského dotyku více vzdáleno, než pseudodotyk s klávesami, nebo dotykovou obrazovkou. Je to studené, neosobní, mrtvé. Když jsem poprvé název projektu slyšel, okamžitě se mi vybavilo Orwelovo Ministerstvo lásky. Jde o snahu pod rouškou krásně znějícího názvu propašovat mezi děti ještě více neosobního, technokratického chladu.

Sedí vedle sebe a nevidí se, koukají do monitorů

    Celý tento problém má mnoho aspektů. Naučí se snad malé dítě díky tabletu víc číst nebo psát? Jistě nikoli. U psaní dokonce zcela jistě méně. Proč vyučovat na prvním stupni škol pomocí tabletů to, co jde bez nich a navíc lépe, a nenese to sebou negativní účinky, které popíši dále?

    Co to vlastně znamená výuka pomocí tabletů, dříve počítačů. Obraz je následující. Škola je stejná jako dříve. Žáci sedí ve třídě a je tam také učitel. A co dělají? Nekomunikují s učitelem, nekomunikují se spolužáky. Koukají do obrazovek počítačů nebo tabletů. Nevnímají se navzájem. Nevnímají živé lidi. Ale i s těmi, kdo jsou bezprostředně vedle nich, komunikují prostřednictvím počítače.

Děti s tablety, ale s chováním autistů

    Co z toho může vzejít? Děti, které tráví hodně času s počítači, tablety a mobilními telefony, ztrácejí schopnost komunikovat s okolím. Virtuální svět je pro ně reálnější než živí lidé okolo nich. Proto raději s lidmi „komunikují“ nepřímo, prostřednictvím tabletů a mobilů. To mimochodem potvrzují různé vědecké výzkumy. Například britský psychiatr Iain McGilchrist říká, že podle jeho výzkumů se děti, které často používají tablety a takzvané chytré mobily, začínají chovat jako autisté. Postupně ztrácejí schopnost rozeznávat významy různých výrazů ve tvářích lidí. Nechápou emoce ostatních, ztrácejí schopnost udržení pozornosti, včetně toho, když někdo skutečný a živý dělá něco, co právě vyžaduje dlouhodobější a hlubší ponor do věci.

Důsledek přílišné „komunikace“ s počítači a tablety – překotná, neovladatelná řeč, bez intonace, modulace, drmolení a mumlání

    Podívejte se také, jak čím dál tím víc dětí i mladých lidí podivně mluví. Totiž překotně. Jakoby neuměli ovládat svou řeč. Mluví rychle, bez pocitové modulace, intonace, písmena i slova splývají dohromady do jakéhosi nesrozumitelného prudce vyráženého drmolení, nebo mumlání, ve kterém převládá jakási výbušná nezvladatelnost a agresivita.

    To souvisí na jedné straně s tím, že děti dlouhodobě koukají do počítačů všeho druhu a nekomunikují prostřednictvím živých slov s živými lidmi. Následně pak i při skutečné komunikaci mluví tak, jakoby před nimi nestál skutečný člověk se svými pocity, ale tak, jakoby mlátili jednotlivá písmena do klávesnice směrem nikam.

Důležitost psaní rukou, malování písmen a vnitřní pomalé vyslovování hlásek

    A na druhé straně také s tím, že se používáním technologií silně omezuje a zaniká psaní rukou. Ale se schopností ovládat svůj slovní projev velice úzce souvisí také schopnost ovládat svou ruku tak, aby malovala skutečná písmenka. Když je totiž pečlivě maluje, tak je také v duchu pomalu vyslovuje a prožívá. Tím člověk zaprvé ovládá svou vnitřní řeč a za druhé získává dovednost synchronizovat tuto vnitřní řeč s vnějším slovním a písemným projevem. To má souvislost s uměním tvořivosti v jazyce, tedy se schopností vyjádřit slovy ideje, myšlenky, pocity a vjemy tak, aby vznikalo něco nového, smysluplného. A také se schopností tvůrčím způsobem komunikovat s druhými, a přibližovat se jim přizpůsobováním vlastního jazykového projevu jejich vnitřnímu světu tak, aby to bylo pro toho druhého obohacením nebo pomocí. Netvůrčí mlácení do kláves nebo dotykových obrazovek tento aspekt rozvoje eliminuje a naopak posiluje silové a agresivní pojetí řeči, která se stává pouze prostředkem pro prosazení sebe sama, vlastních potřeb.

Poruchy zraku v důsledku dlouhodobého zírání do světla monitorů

    Dalším problémem jsou fyzické problémy, které jsou důsledkem dlouhodobého používání těchto technologií dětmi. Především jde o poruchy zraku. I to je dokázáno. Dlouhodobé zírání do obrazovek, hlavně z krátké vzdálenosti, ničí pružnost oka, tedy schopnost přizpůsobovat se, a zaostřovat na různé vzdálenosti. To, spojeno s neustálým zářením, které je velmi odlišné od přirozeného světla, je pro oči, ale ne jen pro ně, ničivou kombinací. Dále také stále častější bolesti zad a rukou, a to u čím dál tím mladších lidí, včetně dětí. Je to důsledek nepřirozených, křečovitých poloh při používání těchto zařízení, ve kterých často setrvávají bez větší změny i mnoho hodin denně. Následuje nadváha z nedostatku pohybu, a různé další zdravotní potíže, kterým je jinak účinně předcházeno přirozeným pohybem. A nakonec celková tělesná sešlost.

Živý lesk v oku tabletem nenahradíš

    S tím vším jdou ruku v ruce trvalá nuda, prázdnota, nenaplněnost, sklony k depresím, drogám a dalším duševním potížím. Počítače jakéhokoli druhu totiž nejsou schopny nahradit živé vztahy se živými lidmi, se zvířaty, přírodou a živým uměním. V těchto skutečných vztazích se totiž člověk učí rozvíjet vnímavost vůči okolí i sobě, hledat skutečnou harmonii a nacházet naplnění, které se odehrává mimo jiné v emocionálně-pocitových interakcích. Změna lesku v oku, pohyb rukou, obočím, způsob chůze, modulace hlasu, dotyky, to vše je pro člověka nezbytností, aby pro něj měl svět smysl a také, aby si ve skutečném světě našel své místo a poslání. Virtuální komunikace ve skutečnosti není ani komunikací, je to pouze jakýsi stín, který se promítá jako stín stínu do duší všech, kteří v tomto neskutečném světě žijí. A nejhůř se zahryzne právě do duší dětí, které jsou vnucováním této techniky odřezávány od přirozených vztahů, a tedy od možností přirozeného rozvoje.

Prázdnota a deprese z virtuálních pseudovztahů

    A je tu ještě problém se závislostí na mobilech, počítačích, tabletech, GPS a podobně. To patří k nejhorším důsledkům s nevědomým nakládáním s těmito technologiemi. Lidí, včetně dětí, kteří bez možnosti „připojení“ kteří trpí abstinenčními příznaky, depresemi, návaly vzteku, přibývá. Co lidí se musí každých několik vteřin na ulici, v tramvaji, autobuse, v restauraci, v kině, kdekoli, podívat na svůj přístroj, aby věděli…..ale vlastně co…? Jde o to, nezůstat chvilku v klidu, u svých vlastních myšlenek. Protože klid přináší myšlenky, na které člověk, který má myšlenky i pocity roztříštěny do nespojitých střípků, není zvyklý, a proto je nechce. Cítí, že na jejich řešení už nemá kapacitu ani sílu, protože by se musel delší dobu soustředit na nějaké téma, a to nejde a snaha o to „bolí“. Tak raději nemyslet. Kouknout na mobil, jestli něco…kouknout na tablet, počítač, psát někomu důležité zprávy typu: teď jsem kýchnul, vysmrkal, jsem tam a tam, za chvíli půjdu tamhle, už jsem tam a jdu jinam …, myslím, že tohle je skvělý a tamto hnusný (ačkoli ani o jednom nic nevím)…, pustit si do uší co nejvíc ohlušující hudbu a pořád dokola.

Nejde o to, tablety dětem zakázat, ale necpat jim je dříve, dokud nejsou schopny eliminovat jejich negativní vlivy

    Tím vším nechci říct, že by děti neměly vůbec dostat ve školách do rukou tablety a podobné věci. Jde ale o to, kdo o tom má rozhodnout, jestli stát nebo rodiče, v jakém věku, jak často a na jak dlouho a co s nimi mají dělat a jaký k nim mají najít přístup. Děti samozřejmě tyto novinky chtějí. To ale neznamená, že je to dobře a že je mají dostat bez dalšího uvažování. Nebo že jim mají být dokonce vnuceny státem proti vůli rodičů. Děti chtějí různé věci. Třeba sirky, nože a podobně. Znamená to snad, že jim je má společnost jen tak dodávat? Každý chápe, že jistě ne. Že jde právě o to, v jakém věku, komu a kdy.

    Obecně lze říci, že počet hodin, kdy by děti pracovaly ve školách s tablety a podobně, by měl růst postupně s věkem, rozhodně ale nikoli od první třídy nebo dokonce mateřské školy po dlouhé hodiny nebo dokonce celý vyučovací den. Především se musí rozvinout a posílit schopnost dítěte prožívat skutečné vztahy v rodině, ale i ve škole, ke spolužákům a učitelům. Teprve když toto mají dostatečně vyvinuté, je možné je více zatěžovat tablety a podobně, protože v té době již mají položen pevný základ. Ve školce, nebo v prvních ročnících školy tomu tak zcela jistě není.

    A když už by se tablety a podobné věci na prvním stupni povinně a hromadně zavedli, tak používat s velkým rozmyslem. Nikoli tak, aby měli všichni totéž nuceně, po velkou část vyučování i doma. Ale aby měli všichni ve škole sice přístup k tabletům, ale po jasně vymezený, pro všechny v dané škole a ročníku, stejný čas. V tom může být ve škole rovnost. A doma, ať si to každý řeší, jak dokáže, třeba i pomocí rad dobrých pedagogů, kterým jde o rozvoj dětí, a ne o projev osobního futuristického omámení.

Ať rozhodnou rodiče, kdy, kde, jak často tablet, nebo raději hřiště, návštěva babičky nebo příroda

    Jistě, mnozí namítnou, že děti tuto techniku chtějí, a stejně se k ní dostanou. To je jistě pravda. Ale právě proto nemá smysl, a je dokonce nesprávné, to ještě podporovat, a to povinně. Kdy, jak a nakolik se dítě seznámí s technikou, by mělo být ponecháno na rodinách a přirozeném prostředí dětí. A rodiče by měli rozhodovat, kolik svému dítěti dovolí, nebo co mu zakáží, a vezmou ho třeba místo hraní s tabletem na hřiště, k babičce nebo si s ním prostě popovídají.

Nerovnosti mohou být hnací silou vývoje

    A neplatí argument, že se povinným zavedením tabletů do škol zdarma vyrovná případný sociální handicap dětí ze sociálně slabších rodin, které by třeba na tablet neměly. Vyrovnání možností je většinou nesmyslná idea. Vždy jsou nějaké nerovnosti. A nerovnosti nemusí být navíc chápány jako něco negativního. Naopak. Jde o rozdílnost, která je ve společnost, až na extrémy, žádoucí. Když chybí, společnost odumírá, všichni jsou si podobní, podobně myslí a cítí, mizí výrazní tvořiví jedinci, kteří jsou schopni dávat nové civilizační impulsy. Mnohdy se totiž stává, že to, co se původně mohlo zdát jako nevýhoda, se může ukázat později jako výhoda. To platí ve všech možných oblastech života.

    Kolik máme v dějinách případů, jak dítě z méně majetnější rodiny dobylo svět, změnilo běh dějin, vytvořilo krásná díla, pomohlo mnoha lidem, nebo jednoduše vychovalo krásné a ušlechtilé děti. Samozřejmě nemluvím o extrémech, jako je velká chudoba, která ohrožuje na životě i duševním rozvoji. Ta se ale nedá řešit rozdávání tabletů dětem, ale změnou smýšlení lidí, kteří tvoří společnost. Tedy také změnou smýšlení těch politiků, kteří by měli směřovat společnost nikoli k pouhému přežívání, a tedy k touze po majetku a moci, ale k vyšším ideám. Dokud bude nejvyšší motivací zisk a vlastní prospěch, do té doby zde také budou chudí lidé, a žádné vyrovnávací snahy státu na tom nic nezmění. Naopak. Vždyť to přece vidíme přímo před sebou. Čím více se stát snaží, tím více přibývá chudých. Ale to je jiná kapitola.

Hadicapy nemusí mít negativní vliv a mohou se nakonec ukázat jako výhoda

    Abych se vrátil k tématu. Dítě, které se musí vyrovnávat s nějakými sociálními handicapy, musí vyvinout větší vnitřní sílu, a může se dostat dál než děti ze zajištěnějších rodin. Dokonce si troufnu říci, že co se týká tabletů a podobně, mohou být takto uchráněny alespoň částečně negativního vlivu přílišného připoutání k těmto přístrojům. Tedy mohou být duševně i fyzicky zdravější, tolik a tak rychle nezdegenerují. Později mohou původní „handicap“ vyrovnat, a více rozvinout své tvůrčí i všeobecné lidské schopnosti ku prospěchu svému i svého okolí. Uchovaly si totiž díky tomu, co bylo původně chápáno jako nevýhoda, zdravější přirozenost, větší životní sílu a tvořivost, a původní takzvaný handicap se obrátil ve výhodu.

Velký kšeft

    Na neposledním místě je třeba zmínit i ekonomicko-politické aspekty celé věci. Jde totiž o obrovský a nekonečný kšeft. Neustálé dodávání nových a nových tabletů, samozřejmě vždy vyšší úrovně, tedy dostatečně drahých. Zajištění celého projektu, doškolování učitelů, tvoření učebních programů, servis a opravy. Stamilony a miliardy. Kdo tenhle obchod získá, má zajištěnou budoucnost. Stačí si ale vzpomenout, jak katastrofálně dopadl podobný projekt Internet do škol. Dodnes nevyjasněné vztahy a toky peněz.

    A politicky? Možná by člověka mohlo na něco upozornit, že pan ministr v roce 1988 nastoupil ke studiu na Politické vojenské akademii Klementa Gottwalda, kde studoval výchovu a vzdělávání dospělých. Tato vojenská akademie se po roce 1989 změnila ve Vysokou vojenskou školu pedagogickou. Jako kdybych z jeho myšlenkových postupů, argumentů a nápadů slyšel fanatického paternalistického rovnostáře z komunistických dob. Děti má vychovávat stát, nikoli rodina. Ta je podle něj nebezpečná, protože by mohly mít extrémní názory. Třeba cokoli, co se jemu nelíbí?

    Rodina tedy nesmí dítěti předávat své ideály a tradice, ale dítě má být ovlivňováno pouze tím, co chce stát. Stát sebere rodičům děti v pěti letech, a pošle je povinně do školky, odstřihne je od rodinných vazeb, zničí jim slastné dětství, které by mělo trvat minimálně do sedmi let života dítěte. Předčasné vnucené vyučování děti přepíná a příliš brzy jim nutí racionální myšlení, které se k jejich věku nehodí a ničí tak jejich schopnost přirozeně cítit a rozvíjet svět imaginací. Stát má také regulovat, co mají děti jíst. K ideologii padesátých let to nemá moc daleko.

Plošné, povinné a rozsáhlé používání tabletů na prvním stupni ZŠ je mrzačením dětí

    Můj závěr tedy je, že nucené tablety do školek a do škol, především na prvním stupni, jsou vážným ohrožením rozvoje dětí a tím i budoucnosti národa a celé civilizace. I na dospělého mají dnešní technologie negativní vliv, ale pokud mají z dětství ještě dobré základy, kdy žili více méně přirozeně, tak jejich duše i těla se ještě trochu dokáží bránit. Pokud je ale virtuální stín vražen do duše dítěte v době, kdy ještě nedokáže rozeznat nebezpečí, která z toho plynou, a nemají již zdravý základ, je to přinejmenším jejich mrzačením, spíše ale hůř. A nejde jen o jednotlivé děti, ale o budoucnost celé civilizace.

Virtuální komunikace, při které odumírá život

    Komunikace, jak se dnes říká umělému, mediálnímu, zprostředkovanému, virtuálnímu světu, není skutečnou komunikací. Pro většinu lidí je právě naopak cestou k uzavřenosti, odcizenosti, egoismu. Dnes se klidně používá nápis „živě“ například u televizních přenosů. Jako by to mělo něco společného s přítomným, právě probíhajícím životem. Je to pouze stín skutečnosti, mrtvá, chladná napodobenina. Skutečná komunikace je něco jiného. Je to celostní zkušenost člověka tak jak je, s tím, s čím se potkává. Jemné předivo vztahů na všech možných úrovních. Měnící se lesk v oku toho druhého, jemná proměna zabarvení pleti, vůně, jemné změny v hlase, způsob dechu, celková atmosféra.

Tomáš Rozličný

ZNAK FINALL

 

Vydává Československá obec legionářská, Sokolská 33, 120 00 Praha 2. Telefon: 224 266 235

Kontakty na Deník legie: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Mapa stránek