út26092017

Zpět Jste zde: Home Komentáře

Tři pohledy na drahé jídlo a zemědělský socialismus

Naše vláda i stát jsou připraveni více podpořit zemědělce, oznámil premiér Petr Nečas. Zpráva, jako vystřižená z ideologické příručky Evropské unie, kde se zemědělství ke škodě všem Evropanům už dávno dělá po socialisticku. Výsledkem evropského zemědělského socialismu je letitá praxe, že to, co by mohlo růst samo, levně a být k mání v obchodech za malý peníz (jen kdyby to evropští politici a byrokrati nechali na pokoji a na přírodě), roste za pomocí obrovských dotací, draze a v ochodech to stojí majlant. Navíc to mnohdy ani není k snědku. Lidé tak zaplatí za jídlo (často nepoživatelné) dvakrát. Jednou v obchodě, podruhé státu na daních, ze kterých stát potom přes armádu úředníků „pomáhá“ zemědělcům, aby mohli produkovat co nejdražší jídlo. Potud se na první pohled jeví vládní nápad jako čiré škůdcovství.

Číst dál...

Vláda nám opět utáhla šrouby, tentokrát dalším omezením plateb v hotovosti

Vláda opět znepříjemnila život normálním lidem. Současné hloupé omezení plateb v hotovosti ještě hloupěji rozšířila také na půjčky, dary a další smlouvy. Prapodivné na tom, je, že tuto státní šikanu s takovou chutí provozuje pravicová vláda, která by měla lidi před podobnými výmysly chránit. Ale kolik pravicovosti můžeme chtít po vládě, která s neuvěřitelnou vervou bourá dokonce i základní ochranné principy práva, včetně těch, které se neodvážili rozbít ani komunisté…

Číst dál...

Helen a Marcel: Homosexuálové a jejich zastánci zašli ve svých požadavcích už příliš daleko

Původně jsem měla v úmyslu napsat klasickou krátkou reportáž z víkendových pařížských demonstrací proti zákonu, který povoluje homosexuálům uzavírat manželství, a především proti ustanovení tohoto zákona, umožňující jim adoptovat děti. Na místě jsem však zjistila, že zvláštní atmosféra těchto demonstrací je možná zajímavější než demonstrace samotné.

Manželský pár, který jsem oslovila hned jako první, se po spatření mikrofonu chtěl vytratit. Až když jsem jim řekla, že jsem z Česka, nehodlám je fotit a že není moc pravděpodobné, že by jejich slova byla zveřejněna ve Francii, rozmluvili se.

„Nezlobte se za tu nedůvěru, ale pracujeme oba ve státní správě a za to, co si myslíme, by nás v dnešní době skoro určitě vyhodili. Politická korektnost, zvláště za vlády nového prezidenta začíná připomínat inkvizici“, omlouvá se drobná Helen.

Dále mluví ona i její manžel Marcel, připomínající trochu z profilu štíhlejšího Jeana Gabina, podobně jak jsem to posléze slyšela od mnoha dalších demonstrantů:

Od podpory k odporu

„Nejdříve jsme homosexuály podporovali, aby se na ně společnost nedívala jako na zvrhlíky, aby nebyli automaticky ztotožňováni s pedofily nebo řazeni mezi nebezpečné úchylky. Nelíbilo se nám, když se k nim lidé chovali opovržlivě nebo jim dávali najevo morální nadřazenost. Podařilo se to, společnost se postupně, v průběhu jedné generace, nenásilně změnila.

Zapochybovali jsme v roce 1999 u paktu solidarity (Občanský pakt solidarity, francouzská obdoba našeho registrovaného partnerství – pozn. autorky). To se nám zdálo už na samé hranici toho, co by bylo přirozené žádat. Ale pak jsme si řekli, že rodinou nikdy nebudou, to je jasné, protože neporodí dítě, ale partnery už jsou, takže nikomu neublíží, když je také stát uzná za partnery i oficiálně. Navíc tento pakt mohl uzavírat kdokoli chtěl, tedy také heterosexuální páry, což se nám zdálo rozumné.

Vzpomínáme si na celou řadu veřejných vystoupení, novinových a televizních diskusí a rozhovorů, ve kterých představitelé a zastánci homosexuálů v té době tvrdili, že to je poslední požadavek na zrovnoprávnění s většinou. A že když bude schválen zákon o paktu (registrovaném partnerství) v žádném případě to neznamená, že by chtěli v budoucnu zvyšovat požadavky a třeba také adoptovat děti, to samozřejmě nikdy...

Jenže po schválení paktu na tyhle řeči okamžitě zapomněli. Jakmile jim společnost jednou vyšla vstříc, začali požadovat stále víc. A to, co chtějí teď, je už podle nás extrém, který může bohužel ubližovat dětem. Jsme zděšeni arogancí aktivistů a tím, do jakých krajností jsou náhle ochotni zajít. Domníváme se, že jejich nenasytnost se jim bohužel v budoucnu dost nehezky vymstí. Rozhodně jim to nepřejeme, ale zašli příliš, příliš daleko od všeho co je přirozené.“

Déjà vu, strach a budoucí tragédie

To je extrakt toho, o čem mi asi půl hodiny za chůze vyprávěli. Celou dobu jsem měla silný pocit déjà vu – znáte to, jak vám neodbytně vrtá v hlavě otázka: „kde jsem tohle už zažila…?“

Až když jsem večer přišla k hotelu, uvědomila jsem si, co mi to po celou dobu rozhovoru s Helen a Marcelem i po něm vrtalo hlavou: Vzpomínka na strach. Strach z možných následků toho, co dělám. A současně přesvědčení, že to udělat musím. Zažila jsem ho se svým přítelem při protestech proti komunistickému režimu při Palachově týdnu na začátku roku 1989. Oba jsme tehdy byli na vysoké škole a báli se, že pokud nás na Václaváku zatknou, vyhodí nás ze školy.

Jistěže okolnosti byly jiné, to si uvědomuji. Ale strach samotný, ten nynější strach dvou manželů ve Francii, strach, že je stát vyhodí z práce za veřejné projevení vlastního názoru, byl úplně stejný jako náš tehdejší strach před čtyřiadvaceti lety. Byl to strach z moci, která uznává jen jediný správný názor, ten si chrání zákonem a jiné názory netoleruje. Strach z moci, která nemá odvahu člověka zabít, zatím (nebo už…) ho za jeho názory ani nezavře do vězení, ale odrovná ho existenčně, vyhodí ho z práce nebo ze školy. Byl to strach z moci, o kterém jsem si po listopadu 89 myslela, že se s ním už nikdy nepotkám. Kdyby mi někdo tehdy tvrdil, že se s ním setkám za pár desítek let na západ od nás, v oné kdysi tak svobodomyslné Francii, pokládala bych ho za blázna.

Jenže tohle byla realita. A čím více přemýšlím o jejich strachu, tím víc se bojím, že přichází doba, kdy se – tentokrát už v celé Evropě - zase musíme ohlížet na to, co nám státní moc povoluje říkat a co ne. Jaký je povinně správný názor a jaký je špatný, trestuhodný. Tehdy se tomu říkalo „socialistická uvědomělost“ dnes se tomu říká „politická korektnost“. Jsou to ale jen jiné výrazy pro jednu a tu stejnou věc.

A současně se bojím, že Helen a Marcel mají pravdu také v tom, že stupňující se požadavky, kterými rozliční aktivisté – nejen homosexuální – zaplavují celou Evropu, budou příčinou velkých svárů, velkých dramat, velkých tragédií, velkých rozvratů a velkého násilí, zkrátka velkého zla na kontinentě. Protože cesta do pekla je vždy dlážděna dobrými úmysly.

Zpráva o tématu:

Francouzský parlament povolil homosexuálům sňatky a adopce

 

{jacomment on}

Zbraně a nebezpečný Obamův populismus

Barack Obama učinil gesto. Přenechal své místo v pravidelném sobotním rozhlasovém proslovu Francine Wheelerové, matce jednoho z dvaceti školáků zastřelených loni na škole v americkém Newtownu. Ta podle očekávání apelovala na posluchače, aby podpořili snahy Obamovy administrativy zpřísnit zákony o držení zbraní. Prezident tímto gestem zabrnkal na city řady Američanů.

Jenže hra na city není správnou reakcí na zločiny, jako byl ten newtownský. Nikdo po takové události nemusí – a také nemá - rozviřovat lidské a zvláště ne ženské city. Přicházejí samy, bez přičinění Obamy či kteréhokoli jiného politika. V takových případech je nejdůležitější používat zdravý rozum.

Číst dál...

Děkujeme za ochutnávku svobody paní Thatcherová

Nechtělo se mi původně přidávat další slova k těm, která už zazněla v reakci na skon baronky Margaret Thatcherové. Domnívala jsem se, že třeba za rok, až si zvykneme, že tady není, bude vhodnější doba na hlubší rozbory, vedené více analytickým rozumem než emocemi; jak tomu ostatně bývá ve vztahu ke všem lidem, hrajícím významnou roli v našich životech.

Tančící lůza

Pak mě však z tohoto mínění vytrhla lůza, oslavující smrt své názorové odpůrkyně zpěvem a tancem v ulicích. Výraz „lůza“ není v tomto případě ledasjakou vymyšlenou nadávkou – ta křepčící parta se ke své lůzovitosti přihlásila sama a dobrovolně. Rozjařeně oslavovat smrt člověka, jež zastával jiné názory, ale prosazoval je vždy výhradně demokratickými metodami, mohou v demokracii vskutku jen nejhloupější lůzři.

Číst dál...

Institut Václava Klause: Kyperská krize a její bezprecedentní řešení

KOMENÁŘE KE KYPERSKÉ KRIZI

Komentář Institutu Václava Klause

Třetí den od vstupu Kypru do Evropské unie – 3. května 2004 – přijela delegace českého prezidenta na státní návštěvu Kypru. Setkala se s euforickým nadšením a výroky „Jsme v Evropě“, „Vstoupili jsme do Evropy“. Snažili jsme se jim vysvětlovat, že jsou „pouze“ v Evropské unii, protože vstoupit se dá do člověkem vytvořené instituce, což je EU, nikoli do světadílu. Tam se vstoupit nedá. Brutální rozdělení země a hlavního města působilo deprimujícím dojmem, ale jinak země na první pohled nevypadala špatně.

Ekonomické, resp. finanční problémy této malé ostrovní země, která má jen 839 000 obyvatel a která má nadměrně své velikosti rozvinutý bankovní sektor a patří mezi daňové ráje (členství v EU s tím nic neudělalo!), však trvají už delší dobu.

Číst dál...

Těšíte se na uzdy a náhubky? Naše jízda z kopce se zrychluje

Tempo omezování svobody, tempo sevření lidí státem, tempo propadání do nesvobody se zrychluje. Jen tento jeden týden: Znárodnění části vkladů na Kypru – věc dosud nevídaná. Znaly ji jen občané někdejších komunistických diktatur. Teď o tom rozhodli ministři financí eurozóny. Dále nápad Evropského parlamentu, který hodlá regulovat – tedy určovat zákonem – příjmy (zatím ve formě odměn) manažerům investičních fondů. Už dříve prosadil regulaci příjmů bankéřů.

Potlesk závistivců, že tihle lidí jsou stejně bohatí až moc, takže ani nezchudnou, není na místě. Přesně na takové nejnižší pudy sázeli bolševici. A vycházelo jim to. Díky nejnižším pudům zvítězili. Ulice jim tleskala, jak prímovně a „spravedlivě“ nasazují uzdu bohatcům, a jednoho dne se celá zem probudila s nasazenými uzdami …a náhubky.

Číst dál...

Česká republika se dostává do morální žumpy

Skandál, který vyvolal Senát žalobou na vlastizradu prezidenta Václava Klause je největší evropskou ostudou za mnoho let. Ukazuje to, jak je naše levice nízká, nemorální a jak nezodpovědně hazarduje s reputací České republiky. Všichni slušní občané naší země by měli dát najevo, že nechtějí mít s touto duchovní lůzou nic společného.

Když si představím, že příští vláda naši země by měla být složena z lidí s takto ubohým morálním kreditem, začínám pochybovat o tom, že demokratický převrat v roce 1989 měl nějaký smysl.

Číst dál...

Někde je tady blázinec

Byl jsem na návštěvě v blázinci. Kamarádku srazilo auto a dost škaredě to odskákala. Když se vylízala z fyzických potlučenin a zlomenin, musí se vyrovnávat se šokem a psychickým traumatem.

Celý krásný, chladný, ale rozzářený den jsem strávil v jiném světě, s jinými lidmi než obvykle. Člověk když tam jde, nějak tak předem předpokládá, že ti lidi budou asi divní. Bude tam Napoleon? Čingischán a Vinnetou? Nebo dokonce Marilyn Monroe? Pak ale zjistí, že to není tak hrozný. Dokonce to vůbec není hrozný. Naopak to bylo zajímavý. Lidi se chovali tišeji než jejich spoluobčané za zdí. Klidněji a světe div se – pohodověji. Přirozeněji a – kupodivu – normálněji, lidštěji.

Číst dál...

ZNAK FINALL

 

Vydává Československá obec legionářská, Sokolská 33, 120 00 Praha 2. Telefon: 224 266 235

Kontakty na Deník legie: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Mapa stránek